Zapomenutý bojovník Draža Mihailović

Dragoljub Mihailović, známý jako Draža Mihailović, byl jedním z velkých monarchistů druhé světové války, ale také jedním z těch nejvíce pomlouvaných a historicky očerňovaných. Jako vůdce Četniků v Jugoslávském království odvážně vedl tvrdý a obtížný boj za krále a za svou zem a čelil nesmírným překážkám a nakonec zradě těch, kdo měli být jeho spojenci.

Tento velký vlastenec, loajální obránce svého krále a hrdý srbský bojovník, jak to jen bylo možné, byl odsouzen k ukončení svého života s nálepkou kolaboranta a k zastřelení svými vlastními krajany po vykonstruovaném obvinění z velezrady. Pro loajální Srby je dnes legendárním hrdinou, ale mimo jihovýchodní Evropu není příliš známý, což si zaslouží změnu, jak pro inspirativní průběh jeho života, tak pro zradu ze strany západních demokracií, jež se mu stala osudnou. Možná to není příjemný příběh, ale stojí za vyprávění.

Dragoljub Mihailović se narodil 27. dubna 1893 v Srbsku. Protože jeho rodiče brzy zemřeli, byl od roku 1901 vychováván svým strýcem, Vladimirem Mihailovićem, v Bělehradě. Později nastoupil na vojenskou akademii a jako mladý kadet bojoval v první balkánské válce proti Turkům a v druhé balkánské válce proti Bulharsku. S těmito praktickými zkušenostmi ukončil školu s vynikajícím výsledkem a stal se členem srbského důstojnického sboru. V první světové válce prokázal velkou statečnost v četných bitvách proti Rakousku-Uhersku, s velkou houževnatostí i v sérii hrozných porážek silnější armádou. Za svou službu si vysloužil Zlatou medaili za statečnost. Během celé války se ukazovaly jeho skvělé schopnosti, které mu dále vysloužily Řád bílého orla, britský Vojenský kříž a mnoho dalších ocenění. Na konci války patřilo Srbsko k vítězům a následně dalo vzniknout Království Jugoslávie. Mihailović se stal členem Královské stráže. Jeho účast v potyčce v roce 1920 však vedla k jeho převelení na albánské pohraničí. Toho roku se ale také oženil a založil rodinu a později byl povýšen na kapitána. Byl natolik slibným vojákem, že byl zařazen do vybrané skupiny důstojníků, vyslané ke zvláštnímu výcviku do Paříže.

Roku 1930 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Po převelení na pozici vojenského atašé do Bulharska v roce 1935 byl povýšen na plukovníka. Znovu sloužil v Královské stráži a později jako instruktor na vojenské akademii. Na jaře 1941 bojoval v marné obraně proti mnohokrát silnějšímu nepříteli, když byla Jugoslávie napadena mocnostmi Osy (Německem, Itálií a Bulharskem). Po porážce Jugoslávie a jejím rozdělení mezi mocnosti Osy zorganizoval Mihailović v dubnu 1941 na náhorní plošině Ravna Gora v západním Srbsku zbytek jugoslávského vojska pod svým velením do neoficiální royalistické armády věrné londýnské exilové vládě krále Petra II., aby mohl na srbském území pokračovat v boji ve jménu krále. Přestože v okamžiku svého ústupu do hor měl kolem sebe jen 31 vojáků, projevil své organizační schopnosti, a tak dokázal během měsíce pod své velení soustředit několikatisícovou armádu.

Tak vzniklo „Jugoslávské vojsko ve vlasti“, známější jako Četnici, ačkoli toto označení se používá i v širším smyslu pro velkou skupinu ozbrojených odbojových sil, z nichž ne všechny byly pod Mihailovićovým velením, ačkoli on sám byl bezpochyby nejznámějším a nejvýznamnějším z četnických velitelů. Situace se však dále zkomplikovala, když se objevili partyzáni, což byli komunističtí odbojáři podporovaní Sovětským svazem, kteří stejně jako mocnosti Osy usilovali o zničení Království Jugoslávie v podobě, jakou mívalo. Zpočátku sice obě odbojové skupiny spolupracovali v boji proti okupační moci, ale brzy se komunisté, v touze působit jako jediná opoziční síla a zcela dominovat poválečnému Srbsku, zaměřili v prvé řadě na boj proti Mihailovićovi. V dubnu 1941 vypukla mezi oběma křídly odboje občanská válka, a následkem toho byli Draža a jeho Četnici nuceni trávit většinu času obranou proti partyzánům a bojem o samotnou duši Srbska, zatímco větší válka zuřila kolem nich.

Michailović a jeho Četnici byli samozřejmě na straně Spojenců proti okupantům Osy. Plně spolupracovali se Spojenci při přípravě chystané invaze na Balkán a do Jugoslávie a jugoslávská exilová vláda povýšila Mihailoviće do hodnosti armádního generála. Laické veřejnosti je téměř neznámá operace Halyard, při níž Četnici ve spolupráci s americkou vojenskou misí zachraňovali spolenecké piloty sestřelené nad okupovaným územím. Celkem bylo takto zachráněno 593 letců – z hlediska moderní historie se jednalo o největší záchranou akci ve prospěch příslušníků amerických ozbrojených sil, kteří se nacházeli za nepřátelskou linií.

Hitler vyhlásil 7. prosince 1941 "operaci Mihailović" (když zjistil, že ravnogorští Četnici usmrtili více než tisícovku německých vojáků), s cílem zabít či dopadnout velitele četnického odboje. Na Mihailovićovu hlavu byla vypsána odměna 100 000 říšských marek ve zlatě. Heinrich Himmler koncem roku 1942 prohlásil: „Základní úkol každého snažení v Srbsku a v celém jihovýchodním prostoru je zničení Mihailoviče. Vynaložte všechny síly, aby mohl být zničen. Každý prostředek, který k tomu povede, je oprávněný.“ Němci ani jejich kolaboranti však Mihailoviće nikdy nedopadli, ačkoli se jim podařilo zabít mnoho klíčových Mihailovićových důstojníků (a další byli zabiti partyzány).

Ve stejné době povýšila exilová vláda krále Petra II. Mihailoviće do hodnosti generála a v lednu 1942 ho formálně jmenovala ministrem obrany.

Nicméně sovětský diktátor Stalin vetoval plán na spojeneckou invazi na Balkán a prosazoval místo toho vylodění v západní Evropě, aby jeho komunisté a Rudá armáda měli na východě Evropy volnou ruku. Churchill a Roosevelt nakonec souhlasili a tím ponechali royalistické Četniky i celý zbytek východní Evropy napospas sovětské dominanci. Teprve tehdy, když ztratili naději na osvobození ze strany Spojenců, se stalo, že některé části Četniků začaly spolupracovat s Němci (případně s Italy) jako s jediným, kdo jim mohl pomoct v boji proti komunistickým partyzánům. Podle všech dokladů je nepravděpodobné, že Draža sám vůbec někdy kontakt s Němci navázal, ale někteří z Četniků nepochybně ano. Nicméně němečtí okupanti dál bojovali jak proti partyzánům, tak proti Četnikům, když překáželi jejich zájmům. A Četnici dál zachraňovali spojenecké piloty sestřelené na území, na němž operovali (s tím, jak byli nuceni ustupovat před partyzány, zřizovali za účelem záchrany pilotů postupně několik polních letišť).

Četnici, kteří spolupracovali s okupanty, byli později komunistickým režimem označeni za kolaboranty a jejich památka byla pošlapána. Ale v té souvislosti stojí za zmínku, jakkoli to je „politicky nekorektní“, že komunističtí partyzáni byli mnohem větším přímým ohrožením pro existenci srbského státu i pro samotnou duši Srbska a Jugoslávie, než mocnosti Osy. Němci původně neměli žádný přímý zájem v tomto regionu a začali se tu angažovat jen proto, že Itálie potřebovala pomoc ve svém boji s Řeckem. Jugoslávie samotná byla na krátký čas členem mocností Osy. S Italy to bylo trochu odlišné, protože už dlouho vnímali Jugoslávii jako svého nepřítele a podporovali vznik nezávislého království Chorvatů pod vládou italského krále. Ale i při tom všem byla Srbům ponechána většina území samotného Srbska. Komunisté naproti tomu byli zapřísáhlými nepřáteli samotné existence Srbska v jakékoli podobě blížící se předválečnému uspořádání a netajili se záměrem vytvořit na jugoslávském území komunistický stát, zcela popírající dlouhou tradici Srbského a posléze Jugoslávského království. Nicméně, žádné vybírání mezi Osou a komunisty by nebylo bývalo nutné, kdyby západní Spojenci neprodali východní Evropu Stalinovi a Jugoslávii samotnou komunistickým partyzánům pod velením Josipa Broze Tita, kterého Stalin (v té době) podporoval.

Tato zmatená situace převládala v Jugoslávii během posledních let druhé světové války s krvavými a trpkými boji mezi všemi zúčastněnými, zatímco se sovětská Rudá armáda stále blížila. A nakonec se stala ta nejtrpčí zrada ze všech, když Churchill jménem Spojenců přinutil jugoslávského krále Petra II., aby z Londýna oznámil, že na základě dohod uzavřených mezi západními Spojenci a Stalinem se Četnici mají podřídit velení Titových komunistických partyzánů. Draža Mihailović byl zproštěn velení a nejvyšší pozice v jugoslávských ozbrojených silách byla dána Titovi. (Jistý vliv na britskou politiku v Jugoslávii zřejmě měli i sovětští agenti uvnitř britské tajné služby.) Starý válečník se ale odmítl podřídit, neboť o situaci na válečném poli věděl mnohem více než kdokoli v Londýně, a nechtěl připustit vydání své vlasti bezbožným bolševikům. Pokračoval v boji, když sovětské síly vtrhly do Jugoslávie a odmítl nabídku Američanů, kteří byli ochotni propašovat ho ze země před jeho zatčením komunisty. Starý generál tehdy řekl: "Raději obětuji život pro svou zemi, než abych žil jako vyhnanec v cizině. Zůstanu se svými vojáky a lidmi do konce, abych splnil povinnost, kterou na mě král uložil. Za krále a vlast – svobodu nebo smrt!"

Četnici byli brzy zcela potlačeni Rudou armádou, mnoho jich bylo zmasakrováno. Generál Mihailović s hrstkou přeživších se pokoušel probojovat se dál na sever země, ale nakonec byl po sedmnáctiměsíčním honu srbskými i bosenskými oblastmi po zradě jednoho ze svých důstojníků v březnu 1946 zajat a postaven před vojenský soud. Tito osobně telefonoval Stalinovi, aby mu tuto skvělou novinku sdělil. Komunisté uspořádali nad Mihailovičem vykonstruovaný soudní proces pro „velezradu“, probíhající od 10. do 15. června 1946. Soud s generálem Mihailovičem měl být Titovým triumfem, Draža však odmítl všechna obvinění a za pozornosti západních médií je dokázal poměrně přesvědčivě vyvracet. Obrazu tribunálu nepomohl ani fakt, že Jugoslávie oficiálně odmítla připustit k soudu svědky z řad zachráněných letců a členů spojeneckých misí, kteří chtěli svědčit v generálův prospěch. 17. června, pouhé dva dny po vynesení předem jasného rozsudku, byl Draža blízko Bělehradu postaven před komunistickou popravčí četu, zastřelen a pohřben do neoznačeného hrobu na ostrově Ada Ciganlija na řece Sávě (podrobnosti o jeho popravě se na veřejnost dostaly teprve nedávno). Několik představitelů západních zemí proti takto kruté odměně protestovalo, ale už bylo příliš pozdě; komunisté už pevně drželi vládu v Jugoslávii a jejich protivníci museli být potrestáni.

Přestože západní země byly zpočátku uspokojeny tím, že to byli hlavně Titovi partyzáni, kteří se věnovali aktivnímu boji proti okupantům, po prudkém zhoršení vztahů mezi Jugoslávií a západem si uvědomily svou chybu. Brzy po válce začalo být jasné, jaké následky pro uspořádání Evropy bude úspěch Sovětského svazu a komunistů mít, a spolu s tím se většího uznání dostalo i nekomunistickému odboji. V březnu 1948 americký prezident Harry Truman posmrtně udělil generálu Mihailovičovi prestižní řád Legion of Merit. Jeho udělení doprovodil slovy: „Generál Dragoljub Mihailović se jako vrchní velitel jugoslávských sil a později ministr obrany, vyjímečně zasloužil v době od prosince 1941 do prosince 1944 o organizaci a vedení velmi důležitých sil odboje proti nepříteli, který okupoval Jugoslávii. Za ohromujícího úsilí jeho nebojácných jednotek bylo zachráněno a bezpečně navráceno pod přátelské vedení mnoho letců USA. Generál Mihailović a jeho síly konkrétně přispěly spojenecké věci a pomohly k dosažení konečného vítězství Spojenců a ačkoliv nebyly adekvátně vybaveny, všeho zbaveny pokračovaly v boji za extrémně těžkých podmínek.“  Pozitivně se o Mihailovićově odkazu vyjádřili také američtí prezidenti Eisenhower, Nixon a Reagan, který o něm řekl: „Přeji si, aby bylo jasně řečeno, že tento hrdina byl poslední obětí zmatené a nesmyslné politiky západních vlád vůči komunismu… Generál Mihailovič není důležitý jen z prostého historického hlediska – také nás dnes něčemu naučil. Žádný západní národ, včetně Spojených států, nemůže doufat, že vyhraje svou vlastní bitvu za svobodu a přežití obětováním statečného druha politice mezinárodní účelnosti.“

Mezitím komunistický režim nejen v Jugoslávii, ale i v jiných státech včetně Československa vykresloval Četniky jako kolaboranty s nacisty, dopouštějící se řady zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, a obecně se snažil jejich památku potlačit, a na druhou stranu zdůraznit význam komunistických partyzánů jako jediné skutečné odbojové síly; dodnes se jedna významná pražská ulice nazývá Jugoslávských partyzánů, zatímco zásluhy Četniků u nás nic nepřipomíná.

Ani po pádu komunismu to nebylo s odkazem Četniků jednoduché. Miloševičovu levicovému režimu se příliš nezamlouval jejich konzervativní a monarchistický charakter, zatímco nacionalisté z nesrbských národů během jugoslávských válek zase Četniky zobrazovali jako krvelačné srbské zabijáky. Rehabilitace ve své domovině se generál Mihailović a Jugoslávské vojsko ve vlasti dočkali až po přelomu tisíciletí; v roce 2004 srbský parlament v zájmu historického smíření schválil četnickým veteránům vyplácení válečných důchodů (s výjimkou „miloševićovské“ Socialistické strany Srbska hlasovaly všechny parlamentní strany pro tento návrh). Za zhruba 1,7 milionu obětí druhé světové války v Jugoslávii (procentuálně po Rusku a Polsku největší počet obětí v Evropě) se poslední dobou činí odpovědným hlavně Tito, který zbytečně provokoval německé jednotky, jež se pak mstily na civilním obyvatelstvu. K Mihailovićovi a Jugoslávskému vojsku ve vlasti se dnes na politické scéně Srbska hlásí konzervativní a monarchistické Srbské hnutí obnovy.

Proti neskutečným protivenstvím, v nejtěžší představitelné situaci, bojoval Draža Mihailović za krále a vlast, bez ohledu na stále beznadějnější okolnosti. Zrazen svými spojenci a předán nejzapřísáhlejším nepřátelům své země čelil smrti s ohromnou vznešeností, ochoten obětovat svůj život pro Korunu a pro věc, za kterou byl tak dlouho bojoval.

Zdroje:

• Draža Mihailović (The Mad Monarchist)
• Nebeská zdviž - fascinující kapitola z dějin druhé světové války (Ostrava-Online.cz)
• Dragoljub Michailović (Wikipedie)
• V Srbsku už vědí, kde byl popraven Draža Mihailović (ČT24.cz)
• Generál Dragoljub Mihailovič - zapomenutý bojovník  (EUportál)

Publikováno také na webu Pro monarchii.