Devadesáté výročí smrti posledního českého krále

Aniž by to česká média zaznamenala, minulo nás tuto neděli jedno kulaté výročí, které stojí za to si připomenout. Před devadesáti lety, 1. dubna 1922, zemřel ve vyhnanství na Madeiře poslední rakouský císař a český král Karel Habsbursko-Lotrinský. Osobnosti, která byla po desetiletí téměř zapomenuta, se teprve v posledních letech dostává zasloužené pozornosti. Není náhodou, že byl roku 2004 prohlášen za blahoslaveného a označen papežem Janem Pavlem II. za příklad hodný následování i pro dnešní politiky.

Arcivévoda, císař a král

Arcivévoda Karel se narodil 17. srpna 1887. Přestože se stal později vládcem mnohonárodnostní říše, po celý svůj život měl neobyčejně blízko k Čechám: Studoval v Praze, stal se členem českého velkopřevorství Maltézských rytířů a v c. a k. armádě sloužil jako důstojník mimo jiné u posádky v Brandýse nad Labem. Pobýval na místním zámku, který si natolik oblíbil, že si jej později koupil do osobního vlastnictví. Místní obyvatelé si na oplátku oblíbili mladého arcivévodu, který rád chodil mezi lidi a bez jakékoli povýšenosti s nimi rozmlouval (samozřejmě plynnou češtinou). Největší radost ale město zažilo, když si tam arcivévoda Karel roku 1911 po svatbě přivedl svou manželku, princeznu Zitu z Parmské větve rodu Bourbonů. Příjezd urozeného páru postavil tehdy Brandýs do centra pozornosti a i s odstupem času je bez nadsázky označován pro město jako „slavnost století“. Na těch pár měsíců, během kterých spolu bydleli na brandýském zámku, později manželé vzpomínali jako na nejkrásnější ve svém životě.

Když byl v červnu 1914 v Sarajevu zavražděn František Ferdinand d'Este, stal se arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu. Přesto neměl zpočátku žádný podíl na vládních záležitostech a nemohl ovlivnit vyhlášení války – naopak jako důstojník sám ve válce bojoval (když pak nastoupil na trůn, byl jediným z hlav válčících států, kdo se osobně účastnil frontových bojů). Byl oceňován jako schopný vojenský velitel; generálové mu vyčítali jen jednu „slabost“: Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí. Mimo jiné zakázal používání otravných bojových plynů a zabíjení vzdávajících se nepřátel. V tom světle vyznívá absurdně občas se objevující obvinění, že on sám naopak používání bojových plynů nařídil (jejich použití ze strany Ústředních mocností bylo nařízeno německými veliteli). V listopadu 1916 zemřel císař František Josef I., a Karel tak nastupuje na trůn a přijímá titul císaře rakouského, krále uherského, českého atd.. Nastupuje na trůn trpícího soustátí v nejtěžším období jeho dějin, zmítajícího se ve strastech války, za niž on sám nenesl žádnou odpovědnost.

Je na místě udělat malou odbočku ohledně titulu král český. Použití tohoto titulu pro naše poslední panovníky často vede k námitkám, poukazujícím na to, že to přece nebyli čeští králové, protože se nikdy nenechali korunovat. To je ale nepochopení skutečného významu korunovace. Korunovace nikdy nebyla podmínkou pro nárok na titul českého krále. Dle pravidel dědičnosti a základních zemských zákonů se následník trůnu stal králem okamžikem úmrtí nebo abdikace svého předchůdce. Stejně to platí i v jiných monarchiích – je dobré uvědomit si, že se Karel I. nestihl nechat korunovat ani rakouskou císařskou korunou. Podle stejné logiky bychom mu tedy nemohli říkat ani rakouský císař. Korunovace je v prvé řadě náboženským obřadem, který stvrzuje duchovní význam panovníka (proto je monarchie jediným státním zřízením, které má posvátný charakter a vnímá autoritu panovníka jen jako odraz vyšší moci – pro víc informací k bohaté tématice vztahu monarchie a křesťanství doporučuji tento článek). S ohledem na náboženský význam korunovace tedy působí absurdně, když se nad jejím neprovedením pohoršují lidé, pro které jinak víra a náboženství nic neznamená. V druhé řadě pak samozřejmě je symbolický význam korunovace: Jak už jsem psal v článku o tonžském králi, korunovace není ani v dnešní době žádný anachronismus a dokáže získat srdce lidu lépe než jakákoli prezidenstská volba. Proto není divu, že po nástupu Karla I. na trůn se jeho korunovace Svatováclavskou korunou obávali jak němečtí nacionalisté (kteří nechtěli, aby panovník takto symbolicky potvrzoval význam Českých zemí), tak i národovci čeští (kteří se zase báli, že Češi by si svého korunovaného krále nenechali vzít a nikdy by nesouhlasili s nastolením republiky).

Po nástupu na trůn se Karel snažil co nejvíce zmírnit utrpení svých poddaných. Omezil moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a znovu svolal parlament, zřídil jako první na světě ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví. Jako jediný představitel válčících mocností reagoval na výzvu papeže Benedikta XV. k míru a věnoval mnoho úsilí dosažení míru, jeho iniciativa ale ztroskotala na přehnaných požadavcích jiných států a nakonec bylo výsledkem jenom očernění Karlova jména v Sixtově aféře, která vyvolala mezi německými nacionalisty kampaň proti císaři – Karel byl obviňován mimo jiné z toho, že se spolčuje se Slovany proti zájmům Němců. Když se válka přece jenom chýlila ke konci, chtěl císař Karel konečně uskutečnit své reformní plány a přeměnit rakouskou říši v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů, jež by se mohla stát oporou demokracie ve střední Evropě mezi Německem a Ruskem. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by – založena na křesťanských principech – byla srovnatelná s původní myšlenkou Evropské unie. Jsem celým srdcem pro to, aby se po válce vytvořil mírový svaz národů. Není jiné záchrany, jsem také připraven na mezinárodně uspořádané odzbrojení (...) proto započněme s tímto novým evropanským cítěním uspořádávat naše vnitřní otázky – to nám získá důvěru v Evropě a může se stát příkladem pro velký mírový svaz národů. řekl roku 1917. Přestože 16. října 1918 vyhlásil nové uspořádání s autonomií jednotlivých zemí, vítězné mocnosti mezitím rozhodly jinak: V jejich plánech neměla podunajská monarchie prostor, a tak místo aby s císařem spolupracovaly na přebudování říše, připravily její rozdrobení na nové národní státy (a tím nevědomky zadělaly na problémy vedoucí ke 2. světové válce.

Vyhnanec

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císařský pár k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit ve svém milovaném Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od československých úřadů se však setkal jen s nenávistí; i tady byl všechen majetek zkonfiskován a on sám byl i z Československa vypovězen. Nakonec se uchýlil do Švýcarska.

S odstupem mnoha let můžeme plně ocenit císařovu prozíravost; už kolem roku 1920 během svého švýcarského exilu si uvědomoval, že rozdělení střední Evropy na různé národní státy nepovede k vyřešení národnostních problémů, ale naopak znemožní jejich řešení mírovou cestou. Dokládá to jeho citát, uvedený v knize Náš arcivévoda, císař a král Karel I. Rakouský od Milana Nováka:

V prostoru mezi Děčínem a Budou, Bregenzen a Černovicemi žili a žijí - na jednom místě v semknutých, jinde zas pestře proházených masách - Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Chorvati, Srbové, Slovinci, Italové, Rumuni, Ladinci,Turci, Arméni, Cikáni a ještě různé zlomky několika jiných národů. Žádný národ nezabírá jedno určité, jinou národností neosídlené osadnické území... Takové národnostní promíchání nedovoluje žádné národnostně-státní ohraničení bez porušení národních práv dosti velké menšiny...
Prostor na obou stranách Dunaje jest od chvíle kdy zmizelo Rakousko-Uhersko, nejen vlastí těžce trpících, zoufalých lidí, nýbrž i čarodějnickým kotlem, krbem nebezpečí prvního řádu.Nemohlo to jinak přijíti, neboť desagregace Rakouska-Uherska byla porušením ohledů historických, etnografických, hospodářských, sociálních a kulturních..
Ostrostem nacionálním.... dostalo se utvořením ne již na sebe vázaných, ale pouze tzv. národních států, spíše zostření, které může býti pouze zmírněno tím, že se tyto sukcesní státy opět nějakým způsobem spojí: plodné hospodářské společenství způsobilo by, že by se národnostoťní protiklady a politické boje minulosti daly nějak přehlédnouti... Že staré hospodářské společenství dunajské bylo zničeno, je ztrátou pro celou Evropu, neboť na jeho místo nemohlo vstoupiti žádné nové společenství.

V Maďarsku svitla Karlovi jistá naděje k návratu: Po vyhlášení republiky, která se utopila v bolševickém teroru a občanské válce, bylo oficiálně obnoveno království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Karel se dvakrát pokusil o návrat do Maďarska, ale přestože ho naprostá většina obyvatel spontánně vítala a přidávaly se k němu i vojenské jednotky, Horthy se postavil proti němu. Když hrozilo vypuknutí nové občanské války a intervence okolních států, upustil Karel od svého plánu, aby zabránil dalšímu krveprolití. Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru.

Nástupnické státy Rakouska-Uherska odmítly respektovat rozhodnutí mocností, aby císařské rodině vyplácely roční příspěvek na pobyt, a to přestože znárodnily nejen veškerý rodový majetek Habsbursko-Lotrinského rodu, ale i Karlův soukromý majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě, než kolik činily tyto náhrady. Na rozdíl od mnoha dnešních politiků neměl císař žádný majetek ulitý na osobních kontech v zahraničí, a tak začaly finanční prostředky brzy docházet. Rodina s několika věrnými přáteli a služebníky se proto musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno; cesta do města znamenala celodenní pochod. Tak se stalo, že jednou Karel prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal osudným.

Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně. Zemřel 1. dubna 1922.

Vzhledem k politickým poměrům tehdejší doby nepřicházel v úvahu pohřeb v rodinné hrobce, Kapucínské kryptě ve Vídni, a tak je císař dodnes je pohřben v Quinta del Monte poblíž Funchalu, hlavního střediska Madeiry.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:

Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.

Ukázala se jako téměř prorocká, protože o mnoho desítek let později, roku 2004 skutečně papež Jan Pavel II. za účasti asi 30 tisíc věřících prohlásil císaře a krále Karla za blahoslaveného, což je předstupeň svatořečení. Vlastní proces blahořečení pak začal až v roce 1949 a obnášel čtyřiapadesát let zkoumání svědeckých, historických, teologických i lékařských aspektů. Doufám, že císař Karel bude sloužit jako příklad, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost, prohlásil papež během ceremonie a zdůraznil, že Karel odsuzoval první světovou válku a všemi silami se pokoušel o její ukončení. Můj otec chtěl pro mír udělat vše, řekl tehdy nejstarší císařův syn Otto von Habsburg (loni v červenci zesnulý), podle něhož je blahořečení jeho otce slavností pro celý podunajský prostor, střední Evropu a její národy, které kdysi žily v monarchii.

Vedle svaté Ludmily, svatého Václava a svaté Anežky se tak stal král Karel dalším světcem z našeho panovnického rodu. Po svatém Václavu je to ale teprve druhý z českých panovníků. Zvláštně symbolické je spojení s polabským dvouměstím Brandýs nad Labem – Stará Boleslav: Zatímco Stará Boleslav je jako místo mučednické smrti nerozlučně spjato se svatým Václavem, pro blahoslaveného Karla byl zase jedním nejvýznamnějších měst jeho života Brandýs nad Labem. A dnes si to také místní občané náležitě uvědomují; každoročně si jeho památku připomínají na tradiční Audienci u císaře Karla I. – příští se koná 27. dubna 2012.

A k devadesátému výročí své smrti dostal císař a král pěkný dárek: V sobotu 31. března byla slavnostně vysvěcena kaplička u vesničky Hořovičky na Rakovnicku. Byla to stará kaplička neznámého zasvěcení, která byla péčí sdružení Kapličky Koruny české a Regula Pragensis za hmotné pomoci firmy Aqua Bárta zachráněna před hrozící zkázou, a kompletně restaurována. Je to třetí kaple zasvěcená blahoslavenému Karlovi v Českých zemích a podle různých iniciativ jistě nebude poslední. Památka na tohoto nejnovějšího českého světce se rozvíjí i mnoha jinými způsoby a připomínkové akce, výstavy a bohoslužby se konají v mnoha městech (aktuálně například výstava v Novém Jičíně). A je to tak dobře, protože ať už je člověk věřící a uznává význam křesťanských světců nebo nikoli, měl by ocenit Karla I. jako inspirující osobnost, jejiž přístup k výkonu politické funkce vyniká zejména v kontrastu s našimi současnými politiky.

Pokud Vás zajímají podrobnější informace o našem posledním králi, můžete si přečíst tento článek.