Před pětadvaceti lety zemřela poslední česká královna

Monarchie v českých zemích se často chápe jako věc dávné historie, středověku, ne-li rovnou pohádky, ale přitom právě dnes je tomu pouhých pětadvacet let ode dne, kdy zemřela zcela skutečná česká královna Zita.

Císařovna a královna Zita

Zita, která se narodila roku 1892 a seděla na trůně po boku svého manžela, císaře a krále Karla I., pouhé dva roky v pohnutých dnech I. světové války, zemřela 14. března 1989 v požehnaném věku 96 let, po neuvěřitelných 67 letech vdovství a pouhého půl roku předtím než země, v nichž byla kdysi královnou, svrhly vládu komunistů.

Princezna Zita Bourbon-Parmská, celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese, Principessa di Borbone di Parma, pocházela ze starobylého královského rodu, mladší větve rodu Bourbonů, která od 18. století vládla Parmskému vévodství na severu Apeninského poloostrova, než padlo za oběť italskému risorgimentu (dnes mimochodem tento rod vládne v Lucembursku, kde se stal roku 1964 velkovévodou Zitin synovec Jean). Zita se narodila jako páté z mnoha dětí vévody Roberta I. a Marie Antonie Portugalské, dcery krále Michala Portugalského. Rozsáhlá rodina během Zitina dětství pravidelně cestovala mezi vilou Pianore v Itálii a zámkem Schwarzau v Rakousku. Už v dětství byla Zita stejně jako její sourozenci vychovávána mnohojazyčně: naučila se mluvit italsky, francouzsky, německy, španělsky, portugalsky a anglicky.

Na oficiální fotografii k zasnoubení připsala Zita vlastnoručně své heslo: Více pro tebe než pro sebe.

Roku 1909 se setkala s arcivévodou Karlem Habsbursko-Lotrinským, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem a prasynovcem rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. Na jaře 1911 se Zita a Karel zasnoubili a 21. října se konala svatba na zámku Schwarzau. Ještě před svatbou se začala učit česky a maďarsky, aby kromě své už tak obsáhlé jazykové výbavy ovládla též hlavní jazyky habsburského soustátí. Tehdy ještě nikdo netušil, že Karel a Zita budou příštím panovnickým párem; jasným následníkem trůnu byl arcivévoda František Ferdinand d'Este. Přesto se Zita rychle stala všeobecně oblíbenou osobností, a protože císař byl vdovec a manželka Františka Ferdinanda nemohla oficiální roli zastávat, byla de facto první dámou říše.

Po svatbě spolu novomanželé bydleli v Brandýse nad Labem, kde byl tehdy Karel posádkou jako důstojník u dragounského pluku (služba v armádě patřila mezi základní průpravu členů panovnického rodu), a v pozdějších letech oba vzpomínali na dobu strávenou v Brandýse jako na nejšťastnější období svého života – bohužel si tohoto štěstí užili jenom pár měsíců. V současnosti si Brandýs pobyt pozdějšího panovnického páru připomíná každoroční slavností, zvanou Audience u císaře Karla I. (letos bude 3. května).

Následujícího roku byl Karel přeložen do Haliče a později do Vídně a Zita jej samozřejmě následovala. 20. listopadu 1912 se jí narodil první syn, arciévoda Otto, který později vešel ve známost jako jeden z velkých Evropanů 20. století – přestože byl jeho rod zbaven vlády, byl celý život politicky aktivní ve prospěch svých národů a v boji s totalitními ideologiemi nacismu a komunismu (zemřel skutečně nedávno, 4. července 2011). V manželství, pevně stmeleném lidsky i křesťansky a opřeném o hlubokou víru, se během deseti let Zitě narodilo celkem osm dětí: Po Ottovi to byli: Adelheid, Robert, Felix, Karel Ludvík, Rudolf, Šarlota a nejmladší Alžběta.

Korunovace maďarským králem a královnou v Budapešti. K české korunovaci mělo dojít až po dosažení míru a skončení válečných úprav. Bohužel tuto příležitost dějiny královskému páru nedopřály

V létě 1914 relativně klidný život mladých manželů skončil: František Ferdinand d'Este byl zavražděn v Sarajevu, čímž se nejen Karel stal následníkem trůnu, ale záhy vypukla první světová válka. Od této smutné události právě letos uplyne sto let.

Další zásadní zvrat nastal 21. listopadu 1916, kdy zemřel starý mocnář František Josef I. – arcivévoda Karel se stal rakouským císařem Karlem I., maďarským králem Karlem IV. a českým králem Karlem III. a Zita jeho císařovnou a královnou (někteří lidé se domnívají, že Karel se nemohl nazývat českým králem, protože se nenechal korunovat Svatováclavskou korunou, korunovace však podmínkou nebyla). Ocitli se v nezáviděníhodné pozici, protože nastoupili na trůn v nejhorším okamžiku, uprostřed nejzuřivějších bojů 1. světové války, na jejímž vypuknutí se nepodíleli a která se nevyvíjela nejlépe, neboť se už naplno projevoval válečný nedostatek a nespokojenost. Zita, císařovna rakouská a královna uherská a česká, pomáhala svému manželovi během krátkých dvou let jeho vlády v úsilí o mír a sociální spravedlnost.

Přesto se však císařskému páru nedostalo mnoho vděku, zejména němečtí nacionalisté označovali Zitu za špionku Italů či papeže a obviňovali císařský pár například z přehnané náklonnosti ke Slovanům. Karel byl stále připraven zreformovat svou říši, o níž věděl, že ji ohrožuje nacionalismus. Doufal však, že to bude moci uskutečnit v době míru, neboť právě mír byl jeho prioritou. Tuto možnost však již nedostal, neboť vítězné mocnosti rozhodly o osudu střední Evropy tak, že podunajský prostor bude rozdělen na malé národní státy. 11. listopadu 1918 se Karel, přestože jej od toho Zita odrazovala, vzdal řízení státních záležitostí (aniž by však abdikoval).

Během pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku

Z Rakouska byli Karel a Zita vyhnáni pár měsíců na to, 24. března 1919. Ještě předtím uvažovali o tom, že by se uchýlili do ústraní na svůj milovaný Brandýs, nová československá vláda však Karlovi Brandýský zámek odcizila (přestože se jednalo o jeho osobní vlastnictví, nikoli o rodový majetek, na který by se mohly vztahovat nové protihabsburské zákony). Ve vlaku do Švýcarska Zita vysvětlovala britskému plukovníku Struttovi, který je doprovázel: Má rodina byla vyhoštěna z Francie, Itálie a Portugalska. Sňatkem jsem se stala Rakušankou, a teď mě vyhánějí z Rakouska. Povězte mi, pane plukovníku, do které země patřím teď? Po dvou nezdařených pokusech o získání trůnu v Maďarsku, kde se zdála být větší šance než v ostatních nástupnických státech, byli Karel i Zita deportováni britskou armádou do vyhnanství na ostrov Madeira.

Zůstali téměř bez prostředků; na rozdíl od dnešních politiků si totiž v době vlády nic neulili na bezpečná zahraniční konta a nebyl splněn ani příslib nástupnických států, že budou císařskému páru alespoň vyplácet rentu jako náhradu za ukradený majetek. Na těžké podmínky a nevyhovující ubytování Karel brzy doplatil nachlazením, ze kterého se vyklubal těžký zápal plic, jemuž nakonec 1. dubna 1922 podlehl. Zitě bylo tehdy sotva třicet let a čekala své osmé dítě. Na znamení svého smutku už po zbytek života neoblékla jiné než černé šaty.

Královně bez trůnu, vdově bez prostředků nezbylo, než se naplno věnovat zajištění své rodiny. Dokázala v sobě však najít sílu, aby se vyrovnala s těžkým osudem a dobře plnila svou úlohu matky a zároveň hlavy rodu, než dosáhl plnoletosti její nejstarší syn Otto, jemuž po otci náležel titul císaře a krále. Sama shrnula své poslání: Mám jeden velký politický úkol, a možná jenom ten. Musím své děti vychovat v duchu císaře, aby se z nich stali dobří lidé, kteří se bojí Boha, a především připravovat Ottovu budoucnost. Budoucnost nezná nikdo z nás. Dějiny národů a dynastií – které se neměří trváním lidského života, ale mnohem delšími obdobími – by nám proto měly dodávat důvěru. Ve výchově svých dětí našla Zita nový smysl života. Usadila se s rodinou v Belgii, kde Otto začal studovat na univerzitě v Lovani. 20. listopadu 1930 Otto dosáhl plnoletosti, což pro ně oba znamenalo novou roli (Otto se stal hlavou rodu a jeho matka již nebyla jeho regentkou). Od té chvíle, i když dosud činila některá rozhodnutí, ustoupila částečně do pozadí.

Zita a Otto za války v Kanadě

Zita plně podporovala svého syna v jeho úsilí o restauraci monarchie a záchranu Rakouska před nacistickým Německem (není náhoda, že Hitlerův plán na obsazení Rakouska měl krycí název Otto). Po anšlusu Rakouska dal Hitler volný průběh své protihabsburské nenávisti; na dvě děti císařovny, které žily v Rakousku, byl vydán zatykač a musely složitě uprchnout. Když byla napadena i Belgie, odcestovala Zita s částí rodiny do zámoří a usadila se v Kanadě. Roku 1943 navštívila prezidenta Roosevelta, jemuž prezentovala návrh Podunajské federace, která se měla stát po válce hrází Evropy proti imperialismu stalinistického Sovětského svazu.

Po válce se věnovala charitativní činnosti ve prospěch národů bývalého Rakouska-Uherska. Bohužel téměř všechny (Československo, Maďarsko, Jugoslávie, Polsko i Rumunsko) se ocitly v komunistické sféře vlivu. Roku 1948 prokázala ještě jednu politickou službu Rakousku, když prostřednictvím manželek amerických senátorů pomohla prosadit, aby alespoň Rakousko nebylo vyloučeno z Marshallova plánu na pomoc válkou poničeným zemím. Jak se jí za to Rakousko odvděčilo? Až do roku 1982 jí na základě starých protihabsburských zákonů odmítalo povolit vstup do země. Zadostiučiněním jí mohlo být alespoň to, že roku 1949 byl započat církevní proces blahořečení jejího manžela, císaře Karla. Vatikánský rozhlas proces prezentoval takto: Ke cti Boží a slávě Církve dát naší době v osobě Božího služebníka Karla přímluvce, jehož obraz moderního vládce, který si je vědom svých povinností katolického manžela a otce, je velmi potřebný v této době mravní zkaženosti a zhouby, úpadku manželství a rodiny.

Roku 1953 se Zita vrátila do Evropy a žila v ústraní, od roku 1960 v benediktinském klášteře v Zizers ve Švýcarsku. Nežila osaměle, naopak přijímala početné návštěvy a cestovala do zahraničí, například při různých náboženských příležitostech, jako byla pouť do Svaté země v roce 1962 a potom na Madeiru v roce 1967 a znovu v roce 1968 na vysvěcení nové hrobky svého manžela.

Zita třikrát navštívila Řím, v roce 1975 při příležitosti svatořečení tří Rakušanů papežem Pavlem VI. a dvakrát na soukromou audienci u papeže Jana Pavla II. v květnu 1979 a v lednu 1984.

Na sklonku života se tehdy devadesátileté Zitě splnilo dávné přání a bylo jí opět povoleno vstoupit na rakouské území (přestože se odmítla vzdát svých titulů, jak protihabsburský zákon vyžadoval). Překročila hranici ve Feldkirchu, kde kdysi opouštěla půdu své země, a návrat rakouské císařovny do Vídně 13. listopadu 1982 byl triumfální: na mši svatou na její počest v katedrále sv. Štěpána přišlo více než 20 000 lidí. Bohužel kvůli komunistickému režimu, panujícímu v tehdejším Československu, už nemohla navštívit milovaný Brandýs nad Labem, ačkoli o něm mnohokrát vyprávěla svým dětem a Otto jej později po pádu komunismu několikrát navštívil a připomněl, jak významné místo v životě jeho rodičů to bylo.

Během jedné z jejích posledních cest do Rakouska Zitino zdraví začalo slábnout. Věděla, že její smrt se blíží a pokojně ji očekávala ve společnosti svých blízkých. Zemřela 14. března 1989 a 1. dubna téhož roku (v den 67. výročí smrti svého manžela) byla pohřbena ve Vídni v Kapucínské kryptě. Její slavnostní pohřeb byl skutečně císařským; byl krátkým závanem starého světa a připomínkou atmosféry monarchie a dávné slávy císařského hlavního města.

Za téměř sto let Zitina života se svět proměnil k nepoznání. Hranice ve střední Evropě se mnohokrát přesouvaly a ve státech bývalého podunajského soustátí se vystřídaly početné režimy a ideologie. Jestli se rozbitím Habsburského soustátí dočkaly nástupnické státy lepších zítřků, to nechť laskavý čtenář posoudí sám, byť jejich slibovatelů se za poslední století objevilo víc než dost.

Zita, Boží služebnice

3. října 2004 papež Jan Pavel II. blahořečil císaře Karla I. Rakouského. Zajímavé je, že určil za den slavení svátku nového blahoslaveného nikoli den jeho smrti, jak bývá běžné, nýbrž den jeho sňatku s princeznou Zitou, tj. 21. října. To je významné znamení, kterým byl podtržen zásadní význam manželství pro život Karla I. i jako vzoru pro dnešní dobu, a zároveň bylo naznačeno možné budoucí blahořečení Zity samotné. A skutečně, v roce 2008 dala Kongregace pro svatořečení souhlas se zahájením procesu blahořečení Boží služebnice Zity. Zájem o Zitu jako dosud poněkud opomíjenou postavu našich moderních dějin v poslední době roste a i u nás vyšlo několik zajímavých knih, které se jí věnují (viz níže). A tak, stejně jako u jejího manžela, příběh Zity, zatím poslední české královny, její smrtí neskončil.

Více informací:

• Karel I.
• Kruh přátel blahoslaveného Karla I.
• Sdružení pro blahořečení císařovny Zity
• Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy

Literatura:

• Sévillia, Jean: Statečná císařovna Zita Habsburská
• Debris, Cyrille: Zita - důvěrný portrét císařovny
• Kindermann, Dieter: Habsburkové bez říše
• Pernes, Jiří: Poslední Habsburkové