Odchází obdivuhodný panovník, španělský král Juan Carlos I.

Španělský král dnes oznámil svou abdikaci. Přestože o něm v posledních letech bylo spíše slyšet v souvislosti s kritikou, zaslouží si Juan Carlos I. obdiv pro to, čím se zapsal do moderní historie Španělska.

Španělský král Juan Carlos I. Král Juan Carlos I. dnes předstoupil před veřejnost ve zvláštním rozhlasovém a televizním projevu, v němž vysvětlil své rozhodnutí abdikovat ve prospěch svého syna Felipa, prince z Asturie: Nyní se musí dostat do popředí mladší generace, s novou energií a odhodláním rázně uskutečnit změny a reformy, které stávající situace vyžaduje, a schopná s čerstvou silou a obětavostí se postavit budoucím výzvám, uvedl. Král už dnes ráno písemně stvrdil svůj záměr po téměř čtyřiceti letech vlády abdikovat a v brzké době by měl parlament schválit nástup nového panovníka. K řadě abdikací minulého roku se tak přidává další; ve většině monarchií Evropy tak přebírá vládu nová generace králů.

Zatímco ve většině zbylých evropských monarchií ve druhé polovině 20. století plnili panovníci spíše symbolickou roli hlavy státu (i ta má samozřejmě svůj význam), král Juan Carlos zásadně ovlivnil budoucnost své země. Nastoupil na trůn v listopadu 1975 po smrti generála Francisca Franca, jenž návrat monarchie umožnil, a po nástupu navzdory nadějím Francových stoupenců odmítl pokračování autokratické vlády, umožnil demokratizaci státu a roku 1981 zvrátil pokus o vojenský puč. Napomohl tak zacelit trpké rozdělení španělské společnosti, které se kdysi krvavě projevilo ve španělské občanské válce. Díky němu se monarchie stala jednoznačným základem nového Španělska a získala neobyčejnou společenskou autoritu.

Král Juan Carlos a španělská monarchie také stojí jako zářná ukázka toho, že i v dnešní době je obnovení zaniklé monarchie nejenom možné, ale i smysluplné a prospěšné, navzdory všem republikánům, kteří tvrdí opak.

Zatímco po většinu vlády Juana Carlose se královská rodina těšila stabilní popularitě, teprve v posledních letech se stala terčem kritiky, ať už zaměřené na jednotlivé osoby (například kvůli královu loveckému koníčku či obvinění jeho zetě ze zpronevěry) nebo obecněji proti monarchii na základě představ o její nákladnosti či nedemokratičnosti. Přitom je španělský královský dvůr jedním z finančně nejúspornějších v Evropě a stojí daňové poplatníky méně než většina prezidentských kanceláří (včetně té české). Republikáni, stavící monarchii do protikladu k občanům, zapomínají, že ústava Španělského království z roku 1978 byla schválena téměř devadesáti procenty voličů v referendu. Ostatně zneužívání demokratických svobod k očerňování muže, jehož zásluhou vůbec ve Španělsku demokratická vláda vznikla, není právě státotvorné jednání.

Není však zajímavé, že právě v době hospodářské krize, kdy se politické reprezentaci hodí každá příležitost k odvrácení pozornosti od vlastního mizerného hospodaření s veřejnými prostředky, se z královské rodiny stal tak snadný terč kritiky?

Dokument stvrzující králův úmysl abdikovat

Některé útoky na krále dosáhly až nevkusné míry vzhledem k jeho zdravotním problémům, které jej pochopitelně v jeho 76 letech trápí. Král musel v minulých letech podstoupit několik operací a právě zdravotní stav je oficiálně hlavní příčinou královy abdikace (politické důvody patrně v rozhodnutí o abdikaci také hrály roli).

Většina španělské veřejnosti ovšem královo rozhodnutí podporuje. Přestože vinou mediálních útoků poněkud poklesla i popularita monarchie jako takové, obliba korunního prince Felipa, jenž stál dlouho v králově stínu, naopak dosáhla rekordní výšky. Na rozdíl od jiných členů královské rodiny nebyl princ z Asturie nikdy terčem jakékoli zásadní kritiky. Někteří mu vyčítají menší charisma oproti jeho otci, zároveň se však oceňuje klid a vyrovnanost. Hlavně však zosobňuje přednosti monarchie: Protože se skutečně od dětství připravoval na výkon své funkce, dokáže bezchybně reprezentovat Španělsko, nemá problém s veřejným vystupováním a za šestačtyřicet let svého života získal tolik zkušeností, že mu většina politiků může jen závidět.

Skvělou oporou budoucího krále je také jeho manželka, princezna Letizia. Jejich svatba se konala právě před deseti lety, 22. května 2004, a mají spolu dvě dcery, princezny Leonor a Sofii.

Král Juan Carlos, princ Felipe a jeho dcera infantka Leonor (2012)

Stojí za zmínku, že nový král, pokud podle očekávání nastoupí jako Filip VI., bude prvním králem toho jména od 18. století, kdy Španělsku vládl Filip V. Zajímavé také je, že současné střídání králů na trůně bude ve Španělsku první od roku 1886 (po velkou část 20. století byla posloupnost monarchie přerušena, Španělsku vládli republikáni a Francův režim).

Už to samo sobě je dobrá zpráva, která ilustruje skutečnost, že přes všechny své problémy je dnešní Španělsko stabilnější a pokojnější zemí než po velkou část 20. století. Doufejme, že si to uvědomí také všichni ti, kteří jsou sice často právem nespokojeni, ale neprávem viní z problémů Španělska svého krále.

Popularita prince Felipa, jeho manželky a dcer je nadějné znamení. Doufejme, že tak jeho nástup bude znamenat opětovné nadechnutí španělské monarchie ke klidnějšímu a šťastnějšímu období, a opět potvrdí, že monarchie má i v dnešní době smysl a význam, o nic méně než kdykoli dříve. A králi Juanu Carlosovi přejme klidný důchod. Zasloužil si jej!