Památka posledního českého krále

28. září jsme si s velkou slávou připoměli svátek sv. Václava, knížete stojícího u kořenů naší státnosti. Dnes, 21. října, slavíme mnohem méně známý svátek blahoslaveného Karla I., posledního českého krále.

Možná nevíte, kdo to Karel I. byl. Možná to víte, a právě proto se pozastavujete nad tím, proč bychom si měli s úctou připomínat panovníka z rodu Habsburků, který byl také císařem Rakouským. Leckdo se možná ve škole učil, že Rakousko-Uhersko bylo žalář národů, Habsburkové utlačovali Čechy, tři sta let jsme úpěli a teprve roku 1918 jsme si slavně vybojovali svobodu. Naštěstí dnes není problém přečíst si práce desítek renomovaných historiků, uvádějící tyto mýty na pravou míru, a tak lidé začínají odkaz staré monarchie doceňovat.

Ale proč si připomínat právě císaře Karla? Důvodů je spousta. Tak předně to byl, jakožto Karel III., český král (i přes rodové jméno Habsburg-Lothringen byl přímým potomkem Přemyslovců), a to zatím poslední – už to stojí za zmínku. Navíc, navzdory všemožnému očerňování, to vůbec nebyl král špatný. Nastoupil na trůn mladý (29 let) a vládl krátce (1916-18), ale moudře a obětavě. Usiloval o mír, dělal vše pro pomoc strádajícímu obyvatelstvu, dopřál značnou míru svobody svým národům. Měl také velmi rád České země, žil načas v Praze i v Brandýse nad Labem. A především, z křesťanského pohledu je zásadní, že byl roku 2004 papežem Janem Pavlem II. beatifikován (předstupeň svatořečení).

Je velmi zajímavé, jakým způsobem si je odkaz obou zmíněných vládců a světců blízký, ač jejich životy dělí tisíc let české historie:

Svatý kníže Václav a blahoslavený císař Karel jsou dnes jediní dva z našich panovníků, kteří jsou uznáváni jako světci. Kníže Václav v době, kdy se Čechy pomalu noří ze zapomenutí šerého dávnověku, stojí jako jeden z prvních známých vládců a zřejmě vůbec první, který naši zem vážně zapojil do středoevropské politiky. Císař Karel stojí na konci této řady jako poslední středoevropský panovník v době, kdy jsou instituce se staletou tradicí nahrazovány pokrokovými ideologiemi divokého 20. století. Jak Václav, tak Karel byli schopnými válečníky, kteří si však cenili míru a volili diplomacii a usmíření, byla-li šance vyhnout se zbytečnému krveprolití. Oběma ležel na srdci osud obyvatelstva jejich země a oba skutečně hluboce žili svou křesťanskou víru. Oba zemřeli v mladém věku, přímým či nepřímým zaviněním svých nepřátel. Oba byli panovníky podle běžných měřítek své doby neúspěšnými. A přesto: Kníže Václav se brzy po své smrti v září 935 stal patronem české země, k němuž se národ po staletí uchyluje. A císař Karel, přestože v dubnu 1922 zemřel ve vyhnanství, opuštěn a zapomenut, je znovu objevován a jeho odkaz je každým rokem více a více doceňován.

Pokud je Vám osud našeho posledního panovníka neznámý, snad si rádi přečtete pár fakt o jeho životě.

Arcivévoda

Arcivévoda Karel se narodil roku 1887. Byl vnukem bratra císaře Františka Josefa I., a tak nikdo netušil, že by se právě on mohl stát příštím vladařem. Studoval v Praze, stal se členem českého velkopřevorství Maltézských rytířů a sloužil v c. a k. armádě jako důstojník, od roku 1908 u posádky v Brandýse nad Labem. Místní zámek, kde pobýval, si natolik oblíbil, že jej později koupil do svého osobního vlastnictví. Mezi místními obyvateli byl velmi populární; hovořil s nimi zásadně česky.

Na návštěvě Františkových Lázní se začal příběh jeho lásky s princeznou Zitou z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského. V červnu 1911 se zasnoubili a v říjnu toho roku se konala svatba. Za zmínku stojí zvláštní prorocká slova papeže Pia X. z této doby:

Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem Rakouska a který pomůže vést své země a národy k velké cti a k hojnému požehnání - ale to bude zřejmé až po jeho smrti.

Po svatbě bydleli manželé spolu v Brandýse nad Labem a zpětně na toto krátké období vzpomínali jako na nejkrásnější ve svém životě.

Když byl v červnu 1914 v Sarajevu zavražděn František Ferdinand d'Este, stal se arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu. Po vypuknutí první světová války velel Karel rakouským armádám na několika frontách, a byl tak později jediným z hlav válčících států, kdo se osobně účastnil frontových bojů. Byl oceňován jako velmi schopný vojenský velitel; zakázal používání otravných bojových plynů a zabíjení vzdávajících se nepřátel, generálové mu vyčítali jen jednu „slabost“:

Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí.

Císař

V listopadu 1916 umírá císař František Josef I., a Karel tak nastupuje na trůn a přijímá titul císaře rakouského, krále uherského, českého atd. Jeho kritici často zdůrazňují, že se nenechal v Praze korunovat. Podle platného českého práva však korunovace nebyla podmínkou panovníkova nástupu, ale symbolickým obřadem, který měl více náboženský než státní význam. Karel se nedal korunovat ani rakouským císařem (korunovaci podstoupil jen v Uhrách, kde to ústava vyžadovala) – chtěl počkat na konec války, aby korunovační slavností zbytečně nezatěžoval státní pokladnu a aby nepředváděl panovnickou okázalost, když běžní lidé strádají.

Okamžitě po svém nástupu se císař Karel snažil udělat vše pro to, aby zmírnil utrpení obyvatel ve válce. Zřídil jako první na světě ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Omezil také moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie. Jeho hlavním cílem je co nejdříve ukončit válku, jako jediný představitel válčících mocností reagoval na výzvu papeže Benedikta XV. k míru. Když se všechna otevřená jednání ukázala jako marná, uchýlil se císař k tajné diplomacii a uvažoval o uzavření separátního míru. Prozrazení tajných jednání způsobilo Sixtovu aféru, jež vyvolala v německých nacionalistických kruzích ohromný skandál a pomlouvačnou kampaň – Karel byl obviňován, že se spolčuje se Slovany proti Němcům, Zita byla zase označována za italskou zrádkyni.

V závěru války císař Karel doufal, že dostane konečně šanci uskutečnit své reformní plány a přeměnit rakouskou říši v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by předznamenala myšlenku Evropské integrace – ovšem založené na křesťanských principech. Na audienci roku 1917 pronesl:

Jsem celým srdcem pro to, aby se po válce vytvořil mírový svaz národů. Není jiné záchrany, jsem také připraven na mezinárodně uspořádané odzbrojení (...) proto započněme s tímto novým evropanským cítěním uspořádávat naše vnitřní otázky – to nám získá důvěru v Evropě a může se stát příkladem pro velký mírový svaz národů.

Nové uspořádání s autonomií jednotlivých zemí vyhlásil 16. října 1918. Dohodové mocnosti ale už byly rozhodly jinak: V jejich plánech neměla podunajská monarchie místo, a tak připravily její rozdrobení na nové národní státy. Císař se ale zklamal i v politicích jednotlivých národů: Ani ti, kdo sami byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska, se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězných mocností.

I za této situace se však Karel snažil jednat ve prospěch svých národů a napomohl poklidnému předání moci: Zabránil zbytečným konfliktům mezi starými úřady a novými revolučními orgány, zakázal vojenské potlačení demonstrací, zprostil věrné vojáky jejich přísahy a dobrovolně se vzdal výkonu vládních pravomocí (nikoli však trůnu).

Vyhnanec

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císařský pár k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit se ve svém milovaném Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od nových úřadů se však setkal jen s nenávistí; byl zabaven nejen majetek císařského domu, ale i jeho osobní (jako zámek v Brandýse). Nakonec se císař uchýlil do Švýcarska.

Jistá naděje svitla Karlovi roku 1921 v Maďarsku: Po vyhlášení republiky a krátké epizodě rudého teroru bylo oficiálně obnoveno království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Karel se dvakrát pokusil o návrat do Maďarska, ale přestože ho naprostá většina obyvatel spontánně vítala a přidávaly se k němu i vojenské jednotky, Horthy se postavil proti němu. Když hrozilo vypuknutí nové občanské války a intervence okolních států, upustil Karel od svého plánu, aby zabránil dalšímu krveprolití.

Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru. Nástupnické státy Rakouska-Uherska ignorovaly rozhodnutí mocností a odmítly vyplatit císařské rodině příspěvek na pobyt (přestože císaři odcizily majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě). Peníze docházely, a tak se rodina s několika věrnými přáteli a služebníky musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno; cesta do města znamenala celodenní pochod. Tak Karel jednou po cestě prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal i osudným.

Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: „Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně.“ Zemřel 1. dubna 1922.

Dodnes je císař Karel pohřben v kapli kostela Nossa Senhora do Monte nad městem Funchal na Madeiře.

Císařovna Zita s dětmi v následujících letech žila na mnoha místech v Evropě i Americe. Nejstarší Karlův syn Otto šel ve šlépějích otce, sám se stal velkou osobností, přestože nikdy nenastoupil na trůn. Ve třicátých letech varoval před nacismem a byl ochoten postavit se do čela obrany Rakouska před mnohem silnějším nepřítelem, za což si vysloužil pronásledování od nacistů (ale i pozoruhodný citát Edvarda Beneše: „Raději Hitler než Habsburk“). Ve druhé polovině 20. století se zase věnoval pomoci středoevropským národům pod nadvládou komunismu. A po jeho pádu několikrát navštívil Čechy, včetně Brandýsa nad Labem, milovaného místa svých rodičů. Zemřel teprve roku 2011.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:

Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.

Už v roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, budoucí rakouský spolkový prezident, že by císař Karel měl být prohlášen blahoslaveným. Vlastní proces blahořečení pak začal až v roce 1949 a završil jej o mnoho desítek let později, 4. října 2004 papež sv. Jan Pavel II. na slavnosti za účasti 30 tisíc věřících. O císaři Karlovi při té příležitosti pronesl:

Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem.
(...)
Doufám, že císař Karel bude sloužit jako příklad, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost.

Mimochodem, zajímavý je i vztah papeže svatého Jana Pavla II. k císaři blahoslavenému Karlovi. Papež (vlastním jménem Karol Wojtyła) dostal křestní jméno na počest císaře – narodil roku 1920 na území Haliče, jež bylo dlouho předtím součástí Rakouska a jeho otec byl císařským důstojníkem. A liturgická památka sv. Jana Pavla II. připadá na 22. říjen, tedy den po bl. Karlovi – zajímavá shoda.

Přestože poslední český král zůstává většině české veřejnosti spíše neznámý, postupně přibývá i v českých zemích akcí k jeho připomínce. Takovou událostí je například už tradiční Audience u císaře Karla I. v Brandýse nad Labem, konaná každoročně koncem dubna. Rostou kaple zasvěcené bl. Karlovi, ať už jako samostatné stavby nebo v rámci kostelů. Každoroční Pochod za monarchii 28. října si klade za cíl připomenout konec monarchie a událostí října 1918 z trochu jiného pohledu, než jaký je v české veřejnosti zažitý.

A od blahořečení Karla Habsbursko-Lotrinského se postupně rozvíjí tradice konání mší svatých ke cti tohoto světce, které jsou slouženy při různých příležitostech během roku, ale nejvíce pochopitelně u příležitosti jeho liturgické památky, 21. října. Dnes například v 17:30 v kostele Panny Marie Pod řetězem v Praze, v 18:00 v kostele sv. Gotharda na Bouzově a v kostele sv. Jana Nepomuckého v Pohořelicích, v neděli 25. října pak od 10:30 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně.

Možná vás ještě zajímá, proč se jeho památka připomíná právě 21. října. To je zajímavá skutečnost, neboť většinu světců si církev připomíná v den jejich smrti (jak se říká, narození pro nebe). U císaře Karla však jde o datum jeho sňatku s princeznou Zitou roku 1911. Zdůrazňuje se tak význam manželství pro jeho život – jeho příkladná rola manžela a otce. I v tom je v dnešní době rozpadu rodinných vztahů osobnost bl. Karla krásným vzorem. A jeho manželka, císařovna Zita, je také na cestě k blahořečení. Kdo ví, možná tak jednou budeme 21. října slavit svátek manželského a panovnického páru. A snad nás bude jejích příklad inspirovat.

Pokud Vás osobnost blahoslaveného císaře Karla zajímá, více se dočtete například na stránkách www.cisarkarel.cz.