Matěj Čadil

Sto let od poslední korunovace

30. 12. 2016 15:00:00
Letos se připomínalo 180 let od poslední české korunovace krále Ferdinanda V. roku 1836. Dnes je to ale právě 100 let, kdy byl náš panovník (císař Karel I.) naposledy korunován – byť jen korunou uherskou.

Konec roku 1916 nepatřil pro střední Evropu k pěkným obdobím. Naše země byly uprostřed vleklých bojů první světové války a 21 listopadu ve svých 86 letech a po 68 letech vlády zemřel císař František Josef I. Jeho smrt byla koncem jedné epochy a z dnešního pohledu se nám může zdát, že jen předznamenala o dva roky později následující nevyhnutelnou smrt monarchie.

Tehdy se ale skutečnost jevila jinak a podunajská říše stále ještě snila o slavné budoucnosti. Starý panovník sice zemřel, ale na trůn nastoupil nový, mladý císař a král Karel I., velká osobnost, kterou teprve v současnosti začíná odborná i laická veřejnost více doceňovat. Hned od svého nástupu se snažil maximálně zmírnit válečné utrpení svých poddaných (byl prvním na světě kdo zavedl ministerstvo sociálních věcí), omezit krutost při vedení války (mimo jiné potlačoval užívání bojových plynů a odmítal neomezenou ponorkovou válku) a nabídnout vstřícnost politickým nepřátelům (kdyby nenechal propustit politické vězně, například Karel Kramář a Alois Rašín by byli popraveni za velezradu a špionáž). A především byl jediným z vládců válčících zemí, kdo vyslyšel mírové výzvy papeže Benedikta XV. a snažil se o mírová jednání, aby mohl svou říši co nejdříve vyvést z ničivé války na jejímž zahájení se nepodílel (kvůli mnoha politickým okolnostem bohužel neúspěšně). Své odhodlání shrnul v tradičním manifestu Mým národům, kde uvedl:

„Chci učiniti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány, aby těžce pohřešovaná požehnání míru byla Mým národům opět získána“.

Ostatně roku 2004 jej papež Jan Pavel II. slavnostně blahořečil a vyzdvihl jej jako příklad velkého křesťanského státníka a mírotvorce.

A korunovace uherským králem v Budapešti, ke které došlo měsíc po Karlově nástupu na trůn, 30. prosince 1916, byla poslední velkolepou slavností rakousko-uherské říše, která dala lidem na čas zapomenout na těžkosti války, oslavovala velkou historii a vystihovala naději do budoucna, která přicházela v osobě nového panovníka. Karlovi přátelé a spolupracovníci jej sice před brzkou uherskou korunovací varovali a je pravda, že korunovační přísaha mu omezila možnosti plánované reformy v uherské části říše, ale na druhou stranu Maďaři na svého korunovaného krále nikdy nezapomněli. Bylo to právě v Maďarsku, kde po první světové válce byla největší šance na obnovu monarchie a v roce 1921 se o to Karel pokusil a byl obyvatelstvem vřele přijat (byť pro zradu regenta admirála Horthyho nakonec nebyl úspěšný). A dodnes je na Karlově hrobě vždy spolehlivě nejvíce věnců a stuh v maďarských barvách.

Budapešťská korunovace však měla být jenom první v řadě. Karel byl rozhodnutý dát se korunovat také v dalších zemích monarchie, především českým králem v Praze (k českým zemím měl vždy sympatie a prožil tu, v Brandýse nad Labem, nejšťastnější část svého života). Proč k tomu nakonec nedošlo? Důvody můžeme vidět různé, mimo jiné prostě válečné vyčerpání, kdy císař nechtěl utrácet za další nákladnou a okázalou slavnost, zatímco obyvatelstvo trpí nedostatkem.

Především ale měl zásadní vliv odpor jistých politických skupin, který ovšem svedl do jednoho tábora zcela nepravděpodobné spojence: na jedné straně velkoněmecké nacionalisty z řad českých Němců, na druhé straně české nacionalisty z řad domácího a zahraničního odboje.

Zatímco většina obyvatel Zemí koruny české by jistě korunovaci uvítala se stejným nadšením jako v Uhrách a čeští demokraticky zvolení poslanci v Říšské radě vydali prohlášení, kde pravili „národ český jako vždycky v minulosti tak také v přítomnosti i v době příští vidí svoji budoucnost a podmínky svého vývoje jen pod žezlem habsburským“, dvě výše zmíněné skupiny se děsily oddanosti a loajality, kterou by korunovaný český král mezi svými poddanými získal, neboť už měly s českými zeměmi jiné plány.

Němečtí nacionalisté je chtěli připojit k Německé říši a české království jim bylo na překážku. Podobně čeští nacionalisté je chtěli odtrhnout od podunajského soustátí, krále Karla svrhnout a nastolit buď novou dynastii nebo dokonce republiku (což se nakonec stalo). Karel Kramář podle vlastních slov celé noci nespal z obav, aby Karel I. nezačal připravovat korunovaci v Praze (tak se císaři odvděčil za své propuštění). A také T. G. Masaryk právem viděl v popularitě nového panovníka mezi Čechy nebezpečí pro svou politickou kliku: „Ještě jeden takový krok a skončili jsme!“ řekl po Karlově amnestii v roce 1917. Není to zajímavý pohled na historii této doby, kterou jsme zvyklí vnímat optikou boje Češi versus Habsburkové?

Nakonec tedy k české královské korunovaci nedošlo, a uherská korunovace 30. prosince před sto lety tak zůstala nejen poslední korunovací ve střední Evropě, ale také zatím vůbec poslední katolickou královskou korunovací. Císař Karel I. zůstal českým králem (jakožto Karel III.) pouze nekorunovaným. K tomu je na místě drobná poznámka: Občas zaznívá kritika, že Karel I., stejně jako jeho předchůdce František Josef I., vlastně žádnými českými králi nebyli, neboť se nenechali v Praze korunovat. To je ale nepochopení významu korunovace; následník trůnu podle jasně definovaného nástupnického řádu se stal novým králem okamžikem smrti krále předchozího. Korunovace, přinejmenším v posledních staletích, nebyla k výkonu vlády nutná; představovala pouze státně-náboženský obřad slavnostního potvrzení krále ve funkci, zdůrazňující duchovní přesah jeho úřadu. Mimochodem, vzhledem k tomu, že nebyla ani žádná císařská korunovace ve Vídni, by podle stejné logiky Karel I. nemohl být považován ani za rakouského císaře, což ovšem pochopitelně nikdo nezpochybňuje (a z dnešních evropských panovníků je skutečně korunována jen královna Alžběta II.).

Historie jak známo nezná žádné kdyby, nicméně není snad příliš troufalé domnívat se, že pokud by se Karel skutečně nechal korunovat i na českého krále a Země koruny české se za svého panovníka postavily, mohla se historie střední Evropy vyvíjet o poznání jinak, mohlo být vykopáno méně příkopů a postaveno více mostů. I proto má smysl císaře a krále Karla I. si připomínat.

Více o Karlovi prvním například v článku Památka posledního českého krále.

Autor: Matěj Čadil | karma: 29.61 | přečteno: 1245 ×
Poslední články autora