Přímá volba prezidenta – je to jediná možnost?

V poslední době se opět rozvířily debaty o přímé volbě prezidenta. Zaznívají argumenty pro i proti, existuje ale i jeden zajímavý aspekt, který si většina lidí neuvědomuje.

způsob volby hlavy státu v Evropě

Pokud se podíváme po současné Evropě, případně zbytku vyspělého světa, zjistíme, že existují v podstatě tři základní způsoby, jakými je funkce hlavy státu obsazována.

Dva z těchto způsobů jsou běžným předmětem diskusí a úvah; leckdo hledá důvody, proč je ten či onen systém lepší nebo horší. Třetí možnost většina lidí ignoruje a pravděpodobně si ani neuvědomuje, že existuje – přitom je stejně platnou součástí dnešního světa jako zbylé dvě možnosti. Podívejme se tedy na jednotlivé systémy pěkně popořadě a shrňme si argumenty pro i proti.

Nepřímá volba

Giorgio Napolitano (Itálie)

Valdis Zatlers (Lotyšsko)

První možnost je nepřímá volba, kdy hlavu státu volí parlament, jako je tomu u nás. V Evropě je podobným způsobem prezident volen například v Německu, Maďarsku, Itálii, Albánii, Moldavsku, Řecku nebo Lotyšsku.

Argumenty proti:

• Prezident vděčí za své zvolení pouze pouze politickým stranám – stěží tak může být skutečně nadstranický, jak se od něj očekává.
• Volba je často spojena s nedůstojným zákulisním vyjednáváním, otevírá se prostor pro korupci a kupčení s hlasy.
• Zvolení prezidenta je přímo závislé na rozložení sil v parlamentu – prezident tedy těžko může plnit vůči parlamentu kontrolní roli (přinejmenším do té doby, než se rozložení sil v parlamentu změní).
• Snaha o kompromis mezi stranami může vyšachovat výrazné kandidáty a kvalití osobnosti, a místo toho postavit do popředí nějakou "šedou myš", která nikoho neprovokuje.
• Když chce být prezident znovuzvolen, musí si zajišťovat přízeň politických stran, aby měl jistotu podpory v parlamentu – to opět zpochybňuje jeho nadstranickost.

Argumenty pro:

• Nepřímá volba je podstatně méně nákladná a organizačně jednodušší než přímá.
• Lidé jsou ušetřeni další volební kampaně a s ní spojené únavné mediální masáže.
• Je pravděpodobnější, že bude zvolen člověk s praktickými politickými zkušenostmi, nikoli jen populární celebrita.

Přímá volba

Dmitrij Medveděv (Rusko)

Nicolas Sarkozy (Francie)

Druhou možností je hlava státu volená přímo všemi občany. Známými příklady jsou Rusko a Francie, dále je v Evropě tento systém obvyklý například na Balkáně (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko), využívá jej také Ukrajina a Turecko.

Argumenty proti:

• Přímá volba znamená nesrovnatelně větší náklady na státní kasu (poslední volba prezidenta stála jen 350 tisíc korun, zatímco pouhé jedno kolo volby přímé by podle odhadů přišlo stát na 700 milionů korun). Další desítky milionů by utrácely politické strany za kampaně svých kandidátů.
• K existujícím volbám do Poslanecké sněmovny, Senátu, Evropského parlamentu, krajských a obecních zastupitelstev (nemluvě o různých předčasných a doplňujících volbách) přibude další volební kampaň – to snadno povede k ještě větší únavě voličů a klesající volební účasti.
• Přímá volba je vhodnější pro státy s prezidentským systémem, neboť posílení mandátu prezidenta by mělo odpovídat posílení jeho pravomocí.
• Vyhrocená přímá volba může polarizovat společnost podobně jako vyhrocené parlamentní volby. Jak má potom prezident reprezentovat ty občany, kteří hlasovali proti němu?
• Ve volbě mohou uspět populární celebrity a mediálně známé tváře bez ohledu na jejich politické zkušenosti.
• Prezident, který chce být znovuzvolen, si musí předcházet voliče, a tak může mít problém dělat nepopulární rozhodnutí.

Argumenty pro:

• Zvolení prezidenta není čistě v rukou politických stran a výsledek volby není přímo závislý na aktuálním složení parlamentu (i když stranické zázemí je nutné pro zaplacení úspěšné volební kampaně).
• Je větší šance, že bude zvolena respektovaná osobnost s jistými kvalitami (morální kredit, nezávislost) než při stranických dohodách v nepřímě volbě (pokud ovšem lid nedá přednost výše zmíněným celebritám).
• Přímo zvolený prezident má silnější mandát než někdo, o kom rozhodlo pár desítek členů parlamentu, a může tak lépe reprezentovat společnost. Když si lidé prezidenta sami zvolí, mají k němu jasnější vztah (ale problém je s těmi, kdo hlasovali proti němu).

Nevolená hlava státu

velkovévoda Henri (Lucembursko)

král Juan Carlos I. (Španělsko)

královna Markéta II. (Dánsko)

arcivévoda Karel (následník trůnu Českého království)

Nevolená hlava státu v dnešní Evropě znamená, že státním zřízením je konstituční (parlamentní) monarchie. Monarchie fungují v mnoha státech Evropy, zejména v její vyspělejší části: například Norsko, Švédsko, Velká Británie, Nizozemsko, Lucembursko nebo Španělsko. Mnoho lidí si myslí, že monarchie je v rozporu s demokracií, ale tak to samozřejmě není (pěkně to ukazuje například index demokracie – všimněte si, že mezi státy na čelních místech je většina právě monarchií).

Jako argumenty proti monarchiím se nejčastěji uvádějí následující skutečnosti:

• Občané nemají žádný vliv na obsazení funkce hlavy státu. (Nezapomínejme ale, že zdaleka ne všechny státní funkce jsou volené a i u volených funkcí je často vliv občanů jen zdánlivý, zatímco velkou roli hrají různé politické kruhy. Je věcí názoru, jestli právě funkce hlavy státu má být volená. Z jistého pohledu tak toto může být i výhodou.)
• Monarcha panuje doživotně a nemůže být odvolán. (Prezidenti jsou ale také velmi obtížně odvolatelní; ostatně kdyby byla hlava státu snadno odvolatelná, stačil by místo ní státní zaměstnanec pro kladení věnců. Naopak není vyloučené, aby panovník abdikoval, pokud chce dát prostor svému následníku (např. lucemburský velkovévoda Jan I.), nebo pokud by jeho setrvání ve funkci hrozilo poškozením zájmů státu (např. britský král Eduard VIII.).)
• Principu dědičnosti je vytýkáno, že může nastat situace, kdy je následník trůnu příliš mladý, nedostatečně kvalifikovaný nebo jinak nezpůsobilý pro výkon funkce. (V praxi jsou ale takové možnosti ošetřeny – za celé 20. století v Evropě podobný problém nenastal.)

Argumenty pro – Zde se objevuje jedna zajímavost. Při pohledu zpět na výčty argumentů pro přímou volbu na jedné straně a nepřímou volbu na druhé straně si můžete všimnout, že parlamentní monarchie spojuje výhody obou systémů. Posuďte sami.

Výhody sdílené s nepřímou volbou:

• Nižší nákladnost proti přímé volbě. Monarchie skutečně nemusí být nákladná – uvažte, korunovace krále zdaleka nestojí tolik jako celostátní volby, a navíc se koná mnohem méně často. (Pokud jde o chod královského dvora a reprezentativní náklady, nejsou razantně odlišné – navíc je rozpočet dvora v některých státech zcela oddělen od státního rozpočtu a placen ze soukromé pokladny panovnického rodu.)
• Podobně jako u nepřímé volby prezidenta jsou lidé ušetřeni další únavné volební kampaně.
• Nehrozí zvolení mediální celebrity; budoucí panovník se naopak mnoho let na výkon své funkce připravuje a je tak profesionálem s nepochybnými politickými zkušenostmi.

Výhody sdílené s přímou volbou:

• Volba hlavy státu není v rukou politických stran a obsazení funkce je naprosto nezávislé na momentální situaci v parlamentu.
• U aristokrata jako hlavy státu jsou kvality jako nezávislost a morální kredit praktickou samozřejmostí (stačí se rozhlédnout po současných evropských panovnících).
• Dědičný monarcha má také jasný mandát, vycházející z pevného spojení jeho rodu a jeho jména s daným státem a z toho plynoucí zodpovědnosti vůči státu. Lidé také mají k monarchovi jasný vztah; panovníci se všeobecně ve svých zemích těší větší popularitě než prezidenti.

Jak vidíte, ve prospěch monarchie mluví mimo jiné i takové argumenty, které člověk běžně slýchá ve sporech mezi zastánci a odpůrci přímé volby prezidenta. Neměli bychom na to zapomínat, pokud se někdy do takové diskuse zapojíme.

Článek vyšel i na stránkách Promonarchii.cz