70 let vlády

Po dlouhé nemoci dnes zemřel nejdéle vládnoucí panovník současnosti, thajský král Pchúmipchon Adunjadét. Na trůně seděl 70 let. Při pohledu na naše prezidentské volby kažých pět let může člověk takovou kontinuitu jen závidět.

Zatímco dnes Thajsko truchlí a oplakává svého krále, ještě letos v květnu slavilo. Téměř všichni obyvatelé království intenzivně prožívali velké výročí nástupu krále na trůn. Přestože se Pchúmipchon Adunjadét (známý také jako Ráma IX.) v posledních letech potýkal se zdravotními problémy a veřejná vystoupení musel omezit, stále byl svým lidem neobyčejně ctěn jako symbol národa a postava zosobňující stabilitu země. Historie Thajska ve 20. století nebyla jednoduchá a idylická, ale král stojí nad politikou, a tak i přes množství politických sporů a převratů, kterými stát v uplynulých desetiletích prošel, znamenala monarchie pro obyčejné lidi vždy jistotu. Ostatně délka vlády dnes zemřelého krále byla skutečně úctyhodná. Na trůn nastoupil ve svých osmnácti letech 9. červena 1946, a tak letos oslavil 70 let vlády.

Sedmdesát let. Zkusme si to přiblížit ke zdejším poměrům. Za tu dobu se u nás přišel a odešel komunistický režim, proběhla sovětská invaze i sametová revoluce, vystřídalo se 9 prezidentů, 21 premiérů a neurčitý počet republik (třetí československou republiku vystřídala v roce 1948 lidová republika, 1960 Československá socialistická republika, z níž se roku 1969 stala federace a v roce 1990 Česká a Slovenská Federativní Republika, z níž nám v roce 1993 zbyla naše Česká republika). Není až neuvěřitelné, že celou tuto dobu může spojovat jedna hlava státu?

Někdo by nad tím snad mohl mávnout rukou, že se jedná jen o exotiku jihovýchodní Asie. Stačí se ale podívat do Velké Británie, kde královna Alžběta II. slavila před čtyřmi lety „diamantové jubileum“ 60 let vlády, takže bude-li podobně dlouhověká jako její matka, za pár let se sedmdesátého výročí můžeme dočkat i tam. I ona se za dlouhá desetiletí své vlády stala živoucím symbolem Spojeného království a zároveň symbolem historické kontinuity a tradice. Není divu, že i přes vyhrocenou atmosféru kolem brexitu byly královské narozeniny příležitostí k upřímným oslavám a radosti napříč celou společností.

Srovnatelná délka vlády nebyla dřív v Evropě nic zcela výjimečného. Nejdéle vládnoucím evropským panovníkem byl slavný francouzský král Ludvík XIV., který vládl 72 let. Ale například ještě v roce 1928 oslavil 70. výročí vlády lichtenštejnský kníže Jan II. (který mimochodem velkou část života sídlil na území dnešního Česka, na rodovém panství v Lednici). Dodnes žijící rumunský král Michael nastoupil na trůn v roce 1940, takže nebýt jeho sesazení komunisty v roce 1947, mohl letos slavit 76 let vlády.

Ale i náš vlastní panovník v nedávné minulosti vládl podobně dlouhou dobu. Císař František Josef I. se stal rakouským císařem a českým králem v roce 1848 a vládl až do své smrti roku 1916, tedy téměř 68 let, během nichž se Evropa proměnila k nepoznání, a stal se také živoucím symbolem doby, na níž dnes mnozí vzpomínají s jistou nostalgií (mimochodem, právě letos si připomínáme 100 let od jeho smrti).

Ještě zajímavější je ovšem téměř neznámá skutečnost, že podobnou postavu máme i ve dvacátém století. Po Františku Josefovi I. nastoupil náš poslední císař a král Karel I. (víc jsem o něm psal zde), který vládl jen dva roky, po první světové válce a nastolení republiky byl sesazen a musel odejít do vyhnanství, kde za nešťastných okolností už roku 1922 zemřel. Ale měl syna a následníka, našeho posledního korunního prince, arcivévodu Otu, který vešel ve známost pod jménem Otto von Habsburg. Přestože nikdy nezískal zpět trůn svého otce, stal se celkem významnou postavou evropské politiky, a přestože jeho rodina byla vyhnána z vlasti, celý život pracoval ve prospěch národů, jejichž panovníkem by při jiném vývoji historie byl. Tak jako jeden z prvních evropských politiků varoval před Hitlerem, dokonce byl roku 1938 ochoten postavit se do čela obrany Rakouska před nacisty. Během druhé světové války a po ní se snažil zabránit tomu, aby střední Evropa padla do rukou SSSR a za studené války se snažil různými způsoby pomáhat národům za železnou oponou. Po pádu socialismu arcivévoda opět navštěvoval i Česko a snažil se napomíhat například česko-německému smíření. Zemřel v roce 2011, takže králem bez trůnu byl plných 89 let.

Když se tak člověk dívá na vývoj naší republiky, na minulé střídání režimů, na buranství současné hlavy státu, na to, že do role spasitele národa se staví oligarcha, který by ze státu rád udělal svou soukromou firmu, a na to, že nás každých pět let čekají prezidentské volby v atmosféře nesmiřitelného boje a polarizace společnosti, zdá se mi, že trochu takové královské kontinuity, jakou své zemi po 70 let poskytoval thajský král, by nám jenom prospělo. Otto von Habsburg už je bohužel po smrti, ale jeho syn arcivévoda Karel je celkem sympatický muž a na Pražském hradě by mu to slušelo (jeho bratr Jiří zrovna nedávno poskytl rozhovor týdeníku Echo). A ušetřené peníze za několik prezidentských voleb dopředu by jistě vydaly na obstojnou korunovaci. Co myslíte?