Rozmanité spektrum politického pole

Volební kampaň před volbami do Evropského parlamentu vrcholí. Zatímco občané hází po politicích vejci, politici po sobě navzájem pomluvami a výhrůžkami. Zelení ve svém volebním spotu straší Klausem a brousí si na něj sekeru, ČSSD straší návratem Mirka Topolánka, ODS straší strašením ČSSD. Skoro se zdá, jako by hlavním účelem této volební kampaně bylo odradit co nejvíc voličů, což se daří celkem dobře splňovat.

Pokud má v sobě člověk dostatek občanské zodpovědnosti, aby se nenechal negativní kampaní znechutit a přece jenom k volbám šel, stojí před ním otázka, koho vybrat. Často je v poslední době slyšet prohlášení typu „Aby to nevyhrál Paroubek, půjdu volit ODS, i když je jinak moc nemusím.“ To sice působí na první pohled rozumně, ale takové jednání je v důsledku kontrapruduktivní. Čím více potenciálních voličů jiných stran bude volit občanské demokraty, tím více bude sílit bipolarizace politického života, a to bude jen voda na mlýn dalších negativních kampaní a agresivního vymezování se vůči politickým oponentům. Už dnes toho můžeme být svědky u předsedy Paroubka, podle kterého za všechno, od hospodářské krize až po létající vajíčka, může ODS a její Modrý tým.
Právě proto je vhodné podpořit širší soutěž politických stran, aby se mohly jednotlivé strany lépe prezentovat skutečnými tématy, které občany osloví, a nejenom bojem proti svému úhlavnímu nepříteli. Ostatně je to i v zájmu všech těch, kterým jde hlavně o boj proti Paroubkovu vítězství: ODS sama o sobě nikdy nebude reprezentovat tolik voličů jako několik různých stran, které představují alternativní programy.
Stížnosti na to, že malé strany nejsou volitelné a že nemají šanci, jsou celkem absurdní. Šanci stranám musíme dát my sami. Jenom když budeme volit podle svého skutečného názoru a ne podle taktické vypočítavosti, můžeme se dočkat úspěchu strany, která našemu názoru skutečně odpovídá. A kdy jindy by měl být čas pro takový přístup, než ve volbách do Evropského parlamentu. Tady nehrozí žádná obávaná oranžovorudá koalice a jestli se do Bruselu probojuje z jedné strany o jednoho kandidáta více či méně, naše životy příliš nezmění. Právě teď je proto čas pro vyzkoušení nových možností a pro vyjádření podpory někomu, kdo nepatří mezi favority. Navíc bychom měli zavrhnout oblíbenou poučku o propadlém hlasu pro stranu, která nepřesáhne pět procent. Ve skutečnosti stačí, aby strana získala pouhé jedno procento a má nárok na finanční příspěvek, který může mít u menší strany pro její další činnost naprosto zásadní význam.

Ale abych se vrátil k otázce, kterou jsem už dříve naznačil: Koho si tedy vybrat? Zkusím udělat takový menší přehled toho, co se nám nabízí. Když se rozběhly volební kampaně a když jsem začal podrobněji sledovat předvolební dění v médiích, měl jsem chvíli pocit, jako bych viděl dvojmo až trojmo. Nebo že by se nám politické strany rozmnožovaly na způsob buněčného dělení? Faktem je, že u mnoha názorových proudů, které by mohly být dobrým základem pro jednu stranu, existuje několik různých stran, jež jsou pro běžného člověka svým programem často nerozeznatelné. Zdravý rozum napovídá, že takové rozdělení zrovna k většímu zisku hlasů pro jednotlivé strany nepovede. Posuďte sami:

Zelení: Že se někteří členové strany Zelených nepohodli se svým předsedou, je všeobecně známé. Otázka je, jestli si proto měli zakládat vlastní demokratičtější stranu. Ještě pozoruhodnější ale je, že kromě těchto dvou stran existuje ještě hnutí Zelení. Jak chtějí tito tři zelení kohouti na svém biomasovém hnojišti uspět, je otázka.
Eurooptimistické strany: V minulých eurovolbách bodovali SNK a Evropští demokraté (tehdy ještě jako koalice dvou uskupení). Jedna z jejich europoslankyň a bývalá předsedkyně Jana Hybášková teď však z nějakého důvodu kandiduje s Evropskou demokratickou stranou. Programy těchto dvou stran jsou si tak podobné, že se jen stěží dá najít racionální důvod, proč kandidují zvlášť. Blízká strana Spojení demokraté – sdružení nezávislých kandidátku stáhla a podpořila pro změnu Starosty a nezávislé. Ale aby toho nebylo málo, eurooptimismus jako hlavní volební tahák navíc vytáhli také Liberálové.CZ.
Euroskeptické strany: Minule s tímto tématem uspěli Nezávislí (tedy pardon, NEZÁVISLÍ) a dnes se jej chtivě chopilo hned několik dalších uskupení (pikantní je, že mezi lídry dvou z nich jsou právě europoslanci zvolení za výše zmíněné hnutí): Libertas.cz, Suverenita a Strana svobodných občanů.
Nacionalisté: K Národní straně a Dělnické straně, pilně sbírajícím negativní publicitu, přibyli nedávno znovuzrození Sládkovci ze SPR-RSČ. K národovecké politice, byť ne v tak vyhraněné podobě, má blízko také absurdní dvojice České strany národně sociální a České strany národně socialistické.
„Komunální“ strany: Ve volbách kandiduje také několik uskupení, opírajících se o své zastupitele, kteří na místní úrovni uspěli proti celostátním stranám. Nyní chtějí právě na celostátní úrovni prorazit, ale zádrhel je zase v tom, že jich kandiduje několik proti sobě. Mezi takové patří už zmínění NEZÁVISLÍ, Starostové a nezávislí a Věci veřejné.

Jaké strany nám zbývají?
Několik prakticky neznámých stran, které nemají člověka příliš čím oslovit a jejichž programy jsou více méně obměnami výše zmíněných: „Originálně“ pojmenovaná dvojice Strany svobodných demokratů a Strany demokracie a svobody, dále Lidé a Politika a Strana soukromníků České republiky.
Nakonec pak zůstává několik malých uskupení, která jsou svým způsobem specifická a stojí za podrobnější zmínku.
Strana důstojného života představuje asi nejbližší alternativu ČSSD, je spojena s Milošem Zemanem a od většiny malých stran se liší otevřeně levicovou orientací (jakkoli jejich postoje nesdílím, tak bych jim přál, aby sociálním demokratům přetáhli co nejvíce voličů). Humanistická strana je zase zajímavá tím, že se profiluje výrazně pacifisticky a od toho se také odvíjí většina jejích programových priorit.
Balbínova poetická strana představuje už tradiční recesistický folklór naší politické scény. Podobně folklórně dnes už působí Volte Pravý Blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků atd. (celý název by vyšel asi na deset řádků). Zdá se, že pan Cibulka se snaží překonat sám sebe a pro každé další volby vymyslet ještě delší název, pod kterým by mohla strana kandidovat. Další uskupení s pozoruhodným názvem jsou Nejen hasiči a živnostníci s učiteli do Evropy. U nich je jenom těžko posoudit, jestli to myslí opravdu vážně nebo ne.
Moravané představují mezi kandidujícími jedinou čistě regionální stranu a budiž jim to přáno. Jakkoli mohou jejich postoje působit směšně, nedá se popřít, že požadují jenom to, co měla Morava po celou svou historii až do roku 1948 (to musím uznat i jako Pražák).
A nakonec mi zbývá Koruna česká. Monarchisté. Leckdo se asi pousměje a položí si otázku, jestli to jsou recesisté anebo blázni, kteří se opravdu chtějí vrátit do středověku. Skutečnost je ale jiná: Stačí si pročíst jejich stránky nebo nahlédnout do Monarchistického zpravodaje, který nabízejí ke stažení, a člověk zjistí, že její představitelé jsou velmi kultivovaní a vzdělaní lidé s rozsáhlým přehledem. Své politické přesvědčení podpírají mnoha zajímavými argumenty, proč je monarchie jako státní zřízení výhodnější než republika – ostatně není náhoda, že v Evropě mezi nejvyspělejšími zeměmi převažují právě monarchie. Ale i v jiných otázkách se Koruna česká nebojí formulovat zajímavé a podnětné myšlenky, které vybočují z hlavního proudu. Dokáže oslovit, aniž by se uchylovala k extrémismu. Díky tomu mě tato strana zaujala a doporučuji ji vaší pozornosti, pokud stále nemáte jasno, koho volit.

Že se nemá šanci do europarlamentu dostat? Ano, zatím nemá. Ale výsledky Koruny české se volby od voleb zlepšují, což je důkazem, že dokáže oslovovat stále nové lidi i bez nákladných volebních kampaní. Také proto má podle mého názoru smysl vyjádřit jim svým hlasem podporu a dát tak najevo, že právě takové strany mají v našem politickém spektru své místo.