Před 145 lety byl zabit mexický císař Maxmilián I.

Právě před 145 lety, 18. června 1867, byl povstalci pod velením Benita Juáreze popraven druhý mexický císař Maxmilián Habsbursko-Lotrinský a spolu s ním jeho dva věrní generálové Tomas Mejia a Miguel Miramon.

Císař Maxmilián se narodil 6. června 1832. Byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., ale narozdíl od konzervativního a disciplinovaného staršího bratra byl znám svou romantickou a otevřenou povahou a snil o reformách a modernizaci. Nějaký čas sloužil v rakouském námořnictvu a první příležitost vyzkoušet své vladařské schopnosti dostal roku 1857, kdy byl jmenován místokrálem Lombardsko-benátského království. Brzy se však ukázalo, že fakticky měl svázané ruce a ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny italských revolucionářů usilujících o větší svobodu a víděňské vlády odhodlané udržet klid v Lombardii za každou cenu a odmítající změny. Už roku 1859 však do Lombardsko-Benátského království vtrhla piedmontská vojska a po vítězné válce je anektovala pod vládu sardinského krále. Maxmilián tak přišel o svou funkci, ale už toho roku jej poprvé oslovili mexičtí monarchisté s nabídkou na císařský trůn v jejich zemi.

Maxmilián přijímá od mexické delegace nabídku trůnu

Maxmilián nabídku zprvu odmítl, protože díky zkušenostem z vlády v Lombardsko-Benátském království měl oprávněné pochybnosti o tom, že bude moci vládnout skutečně podle svých představ. Jeho starší bratr císař František Josef I. jej všemi prostředky od přijetí nabídky odrazoval, zatímco jeho manželka jej naopak povzbuzovala. Po dlouhém váhání nakonec, když bylo obnovení monarchie potvrzeno plebiscitem, nabídku trůnu přijal a odjel do Mexika, kde se nechal korunovat jako císař Maxmilián I.

Vzhledem k tomu, jak vypadalo Mexiko od vyhlášení republiky (jedna dlouhá série převratů, občanských válek, revolučních pokusů a přelévání moci mezi soupeřícími klany a rozmanitými diktátory), není divu, že obnovení monarchie považovali konzervativní politici za nejlepší způsob, jak situaci v zemi konečně stabilizovat. Mexiko totiž mělo svou vlastní monarchistickou historii: I odhlédneme-li od starodávné Aztécké říše a pozdějšího místokrálovství Nové Španělsko, bylo právě Mexické císařství na počátku 19. století prvním moderním samostatným státním útvarem na mexickém území; republika byla nastolena až pozdějším pučem.

Znak Mexického císařství

Ustavení druhého mexického císařství je obvykle pokládáno za politický projekt francouzského císaře Napoleona III., který chtěl zavést v Mexiku režim přátelský jeho Francouzskému císařství, aby měl na americkém kontinentě spojence proti USA, ale to je jen poloviční pravda. Faktem je, že  obnova monarchie měla přinejmenším mezi konzervativní částí Mexičanů dlouhodobě podporu a s první nabídkou trůnu arcivévodovi Maxmiliánovi přišli Mexičané sami už roku 1857, tedy dávno před francouzskou okupací Mexika. Jako kandidáta na trůn si zvolili mladšího bratra císaře Františka Josefa I. záměrně, jako představitele jednoho z nejstarších a nejvlivnějších panovnických rodů v Evropě, který měl s Mexikem i historické vazby (španělská větev Habsburského rodu vládla španělskému impériu včetně území Mexika do roku 1700).

císař Maxmilián I.

Nový císař se brzy naučil dobře mluvit španělsky, přijal mexický styl oblékání a tradiční zvyklosti a udělal vše pro to, aby se stal skutečným Mexičanem. Císařský trůn vnímal jako velkou příležitost k realizaci svých vlastních pokrokových představ o vládě a k počátku nové éry monarchie v Novém světě. Plánoval udělat vše co bude v jeho silách pro slavnou budoucnost Mexického císařství; dříve chaotický a rozdrobený stát měl díky dědičné monarchii získat tolik potřebnou stabilitu a stát se dominantní mocností Střední Ameriky, která by vyvažovala vliv USA v Severní Americe a Brazilského císařství v Jižní Americe.

Císař Maxmilián byl zpočátku všeobecně vítán a velká část lidí sdílela jeho naději skvělé budoucnosti Mexika pod císařskou vládou. Jeho snaha o nestrannost se mu ale stala osudnou, protože mu brzy získala mnoho nepřátel z obou tradičních táborů v mexické společnosti. Liberálové jej odmítali ideologicky pro jeho císařskou hodnost a cizí původ, přestože někteří uznávali, že osobně proti němu nic nemají a udělal na ně dobrý dojem. Konzervativci zaase často byli zklamáni z toho, že naplno nepodporuje pouze vyšší společenské třídy velkostatkářů a snaží se do společnosti vnést modernizaci. Navíc se do vnitřních záležitostí Mexického císařství stále více míchaly USA, kterým se roku 1865 uvolnily ruce skončením občanské války. Zatímco Konfederace byla ochotna Mexické císařství uznat, vítězná Unie nikoli; prezident Johnson vůbec nepřijal císařovy vyslance a místo toho posílal materiální i finanční podporu povstalcům vedeným bývalým prezidentem Juárezem (dokonce když nedokázal pro oficiální pomoc povstalcům získat podporu Kongresu, nařídil aby americká armáda „ztratila“ množství zásob včetně zbraní poblíž mexické hranice). Císař Maxmilián netoužil po naprostém vítězství nad svými nepřáteli; nabízel těm kdo proti němu bojovali amnestii a Juárezovi dokonce pozici ministerského předsedy, pokud by zanechal ozbrojeného odporu, Juárez však jakékoli nabídky na smírné řešení odmítl.

Velká rána pro císařství přišla roku 1865: Tlak ze strany USA, finanční problémy a rostoucí hrozba ze strany Pruska přinutily Francii k postupnému stažení vojenské podpory z Mexika. Byla to zrada dohody, na základě které se Maxmilián rozhodl přijmout mexický trůn a která slibovala stabilizující přítomnost Francouzů. Stažení Francie znamenalo pouze nahrazení jejího vlivu v Mexiku vlivem USA, což logicky vedlo k posílení povstalců. Velká část populace, která dřívě podporovala císaře, nyní vycítila, že budoucnost patří republikánům, a rychle přesunula svou podporu k vítězící straně. Napoleon III. doporučil Maxmiliánovi, aby pro vlastní bezpečnost odešel z Mexika spolu s francouzskou armádou, ale Maxmilián odmítl. Mnozí ho označovali za snílka a romantika s nedostatkem citu pro praktickou politiku s jejími intrikami, nelze mu však upřít, že (jako mnoho členů habsburského rodu) byl mužem cti. Složil přísahu při své korunovaci, a proto nemohl zradit svůj lid a svou zemi ani v okamžiku hrozící porážky. Poslal proto do Evropy svou manželku, aby pokud možno získala podporu mocností, a zatím sám vytáhl na sever země s malou armádou mexických loajalistů, aby se střetl s republikány v rozhodující bitvě.

Od března do května 1867 vzdorovala císařská armáda obležení velkou přesilou republikánů ve městě Santiago de Querétaro. Císař prokazoval osobní statečnost, mnohokrát během bojů se sám vystavil nebezpečí, vydal své poslední peníze chudým okolo sebe a často spal na zemi mezi řadovými vojáky. Nakonec se rozhodl k průlomu republikánskými liniemi, ale plán byl zhacen zradou plukovníka Miguela Lópeze, který byl uplacen republikány, aby otevřel brány republikánskému oddílu. Město nakonec padlo 15. května a císař byl zadržen a uvězněn následujícího rána. Přestože mu vítězný republikánský generál nabídl poslední možnost uprchnout, císař odmítl opustit své loajální spolubojovníky, kteří by pro něj obětovali život. V krátkém vykonstruovaném procesu byl odsouzen k smrti a 19. června 1867 jako druhý ze dvou mexických císařů postaven před popravčí četu. Proti odsouzení císaře k smrti protestovalo mnoho významných osobností z celého civilizovaného světa, králové i prezidenti, liberálové i konzervativci, ale nelítostný Benito Juárez na popravě trval, protože se obával, že dokud bude císař naživu, bude mezi mexičany hořet plamen podpory monarchie a jeho vlastní vláda republikánského Mexika nebude nikdy bezpečná. Oficiálně to zdůvodňoval tím, že je třeba vyslat signál, že nestrpí žádnou vládu dosazenou zahraniční mocností (jako by jeho vlastní povstalecká armáda neuspěla hlavně kvůli masivní podpoře USA).

Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána Mexického

Spolu s císařem byli popraveni jeho loajální spolubojovníci, generálové Miguel Miramon a Tomas Mejia. Maxmiliánova poslední slova byla: Odpouštím všem a prosím všechny aby odpustili mně. Kéž je má krev prolita pro dobro země. Viva Mexico, viva la independencia! Generálové po jeho boku zemřeli se slovy Ať žije císař! na rtech.

Císařova poprava Mexiku nijak neprospěla: Lidé mnoha zemí pro jeho smrt truchlili, pro některé se potvdil předsudek o Mexiku jako barbarské zemi, které se měl Maxmilián raději vyhnout, pro jiné, včetně těch, kteří podporovali republiku a byli proti císařství, to byla skvrna na republikánské věci. Ve Francii značně utrpěla pověst Napoleona III., který měl podle mnohých lidí krev císaře Maxmiliána na svých rukou stejně jako Juárez. Navíc mexická vláda dále prohloubila svou ostudu tím, že dlouho odmítala vydat císařovy ostatky jeho rodině. Nakonec je ale Rakušané získali a Maxmilián byl tak pohřben jako ostatní členové Habsburského rodu v Kapucínské kryptě ve Vídni.

Republikánské Mexiko se brzy propadlo do podobného chaosu a střídání prezidentských režimů, vojenských převratů, slabých republik a občanských válek jako předtím. Vize, kterou Maxmilián I. měl, nebyla nikdy uskutečněna a Mexiko zůstalo nestabilní a zaostalou zemí, která zásobuje Spojené státy americké emigranty.

Nakonec i Juárezův záměr udusit myšlenku mexické monarchie nebyl úspěšný. Přestože Maxmilián sám neměl žádné potomky, ještě za své vlády adoptoval jako dědice trůnu vnuka prvního císaře Augustina I., což byl velice významný krok, protože se tak sjednotil možný nárok na mexický trůn na základě prvního i druhého císařství a představitelé rodu Habsburg-Itúrbide zůstávají do dneška jasnými kandidáty monarchistů na mexický trůn.

Druhý život dopřál císaři Maxmiliánovi český spisovatel Jan Drnek, který v mystifikačním románu Maxmilián (vyšel jako součást sbírky Země zaslíbená) popisuje, jaký mohl být Maxmiliánův život, kdyby se byly dějiny vyvíjely jinak: V této alternativní historii úspěšně proběhl atentát na Františka Josefa I. a Maxmilián nastoupil na jeho místo. Jeho život tak není spojen s Mexikem, nýbrž s Rakouským císařstvím, kde dostává možnost uplatňovat své vize a pracovat na novém vzestupu střední Evropy. Příběh rozhodně stojí za přečtení.

Další informace:

• Mexický císařský dům
• Mexican Monarchism (The Mad Monarchist)
• Emperor Maximilian of Mexico (The Mad Monarchist)

Článek vyšel také na webu Pro monarchii.