Neděle 25. července 2021, svátek má Jakub
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 25. července 2021 Jakub

Před 160 lety byl Napoleon III. korunován císařem Francouzů

3. 12. 2012 17:30:00
Je tomu právě 160 let ode dne, kdy byl Ludvík Napoleon Bonaparte korunován jako Napoleon III. císařem Francouzů. Ludvík Napoleon byl synovcem císaře Napoleona I., synem Ludvíka Bonaparta, v letech 1806-1810 vládce krátkodobě existujícího Holandského království.
Napoleon III., císař Francouzů (1852-1870)
Napoleon III., císař Francouzů (1852-1870)

Narodil se 20. dubna 1808. Po pádu prvního císařství odešel s rodinou do exilu ve Švýcarsku. V dospělosti se usadil v Itálii, kde se stal členem revoluční tajné společnosti Carbonari, usilující o boj proti tehdejším politickým poměrům na Apeninském poloostrově, což později značně ovlivnilo jeho zahraniční politiku. Po smrti svého bratrance Napoleona II. strýce Josefa Bonaparta a otce Ludvíka Bonaparta se Ludvík Napoleon stal hlavou rodu Bonaparte a představitelem bonapartistických nároků na trůn Francouzského císařství. První polovinu života strávil v exilu, v letech 1836 a 1840 se pokusil zopakovat úspěch svého strýce s nastolením stodenního císařství, ale nepodařilo se mu získat dostatečnou podporu.

Z prezidenta císařem

Ve Francii tehdy vládl „občanský král“ Ludvík Filip Orléanský. Přestože za svou přijal republikánskou trikolóru, republikáni se stavěli proti němu, jelikož byli proti monarchii jako takové, ale konzervativci jej také nepodporovali, neboť nebyl legitimním dědicem Bourbunského rodu a také proto, že se snažil vycházet vstříc liberálům. Příznivci napoleonského císařství viděli tuto situaci jako příznivou pro své myšlenky a bonapartistické hnutí začínalo pomalu opět nabírat na síle. Po sesazení krále Ludvíka Filipa v únoru 1848 a nahrazení „červencové monarchie“ druhou republikou se Ludvík Napoleon vrátil do vlasti. Republikánským revolucionářům byl na obtíž, ale podařilo se mu uspět ve volbách do ústavodárného shromáždění a následné první prezidentské volby 10. prosince toho roku nečekaně vyhrál s překvapivou převahou – stal se volbou menšího zla pro širokou část politického spektra a mnohým stačilo jen jeho jméno připomínající éru velkých vojenských úspěchů.

Jako první prezident Francie se Ludvík Napoleon projevil coby schopný politik, který dokázal využívat rozdělení svých protivníků a získávat podporu z mnoha stran. Šikovně manévroval tak, aby uspokojil jak royalistickou většinu v parlamentu (která pokládala tehdejší dobu jen za můstek zpět k restauraci monarchie), tak i liberálnější skupiny. Nakonec 2. prosince 1851 uskutečnil puč, kterým získal diktátorské pravomoci, využil svou popularitu mezi občany, nechal se referendem potvrdit v čele státu a nakonec o rok později, 2. prosince 1852, obnovil císařství a stal se císařem Napoleonem III.

Úspěchy i neúspěchy

Nový císař, na rozdíl od Napoleona I., se nepokoušel okamžitě si vojensky podrobit Evropu, ale naopak se snažil etablovat Francouzské císařství jako jednu z evropských mocností, přestože ostatní evropští panovníci na něj dlouho pohlíželi s despektem kvůli jeho původu a způsobu, jakým se dostal k moci. Jeho velkým vojenským úspěchem bylo vítězství v krymské válce (1854-1856), kdy se Francie prosadila jako největší mocnost kontinentální Evropy, což Napoleona III. povzbudilo k aktivní zahraniční politice i v dalších oblastech, ačkoli další úspěšnost už byla diskutabilní.

Problémem jeho zahraniční i domácí politiky byla skutečnost, že na jednu stranu byl nacionalistou (proto za cíl své velmocenské politiky přijal překreslení mapy Evropy podle národnostního uspořádání a ze stejného důvodu cítil značnou nechuť vůči Rakouskému císařství, jež zosobňovalo legitimní monarchii, stojící jako hráz proti nacionalistickým vášním), na druhou stranu jako císař byl přirozeně nepřítelem republikánů a revolucionářů, takže usiloval ve Francii o podporu konzervativních katolíků (z toho důvodu dlouho vojensky podporoval papežský stát a také podpořil například restauraci monarchie v Mexiku) a obecně se snažil posilovat velmocenské postavení Francie. Protichůdnost zájmů Napoleonovy politiky se plně ukázala v jeho zapojení do války v Itálii roku 1859. Slíbil vojenskou podporu Sardinsko-Piemontskému království ve válce proti Rakousku za to, že Piemont odstoupí Francii Savojsko a Nice. Válka se zdařila, Rakousko bylo poraženo (možná i proto, že velký český vojevůdce a lombardsko-benátský místokrál, maršál Radecký, krátce předtím v požehnaném věku zemřel) a Francie získala území, za které si Piemont Napoleonovu podporu koupil. Jenže jedním z dalších cílů piemontské agrese, ukryté za velkolepou nacionalistickou myšlenku sjednocení Itálie, byl Papežský stát. Útok na něj rozzuřil celosvětovou i francouzskou katolickou veřejnost. Napoleon III. nemohl být zároveň spojencem i nepřítelem Piemontu, a tak po porážce Rakouska zaujal v italských válkách neutralitu. I tím však císař umožnil Piemontu papežský stát porazit, čímž ztratil domácí podporu katolíků. Aby ji znovu získal, rozhodl se ponechat francouzskou posádku alespoň v Římě samotném, čímž zase vytvořil napětí mezi Francií a nově vzniklým Italským královstvím, které deklarovalo Řím jako své hlavní město. Nakonec aby se vyhnul válce s Itálií, musel francouzské vojáky stáhnout i z Říma, čímž získal pověst člověka, který dopustil, aby se papež na desítky let stal „vězněm Vatikánu“.

Neúspěchem skončil také Napoleonův velký plán pro Ameriku. Jeho cílem bylo v americké občanské válce podpořit Konfederaci a udělat z ní dlouhodobě francouzského spojence a zároveň podpořit obnovení monarchie v Mexiku pod vládou císaře Maxmiliána Habsburského, čímž by v severní a střední Americe vznikla velká sféra vlivu Francie. Kvůli ohrožení Francie v Evropě ze strany Pruska byl však císař nucen stáhnout francouzské vojáky z Nového světa, čímž se uvolnil prostor pro hegemonii USA a francouzské plány ztroskotaly. Větší úspěchy slavila Francie ve Vietnamu, kde ovládla jižní část země a pod Napoleonovou císařskou vládou tak započala francouzská koloniální přítomnost v Indočíně. O další intervenci se Francouzi pokusili i v Koreji, ale tato vojenská kampaň byla poražena.

Konečnou záhubou Francouzského císařství se však staly vztahy s evropskými mocnostmi. Napoleon III. si uvědomoval, že největším ohrožením pro Francii je Prusko, které se netajilo svou snahou vojensky sjednotit Německo a udělat z něj hlavní evropskou mocnost. Jediné, co Prusku stálo v cestě, byl jeho tradiční rival – Rakouské císařství, které však už dávno nebylo tou dominantní velmocí jako na počátku 19. století. Když roku 1866 vypukla prusko-rakouská válka, Napoleon III. pevně doufal v rakouské vítězství, přesto však nedokázal překonat svou nechuť vůči Rakousku, odmítl rakušany vojensky podpořit a zachoval neutralitu. Prusové zvítězili, a když roku 1870 obrátili svůj vojenský zájem k Francii a vyprovokovali Napoleona III. k neuvážené válce, bylo už pro císaře pozdě, aby hledal spojenectví Rakouska; František Josef I. mu oplatil stejnou mincí a v prusko-francouzské válce také zachoval neutralitu. Následovala drtivá porážka Francouzů u Sedanu a známé vyhlášení Německého císařství, jako potupa pro Francii přímo v zrcadlovém sále ve Versailles. Pro císaře Napoleona III. však vlka dopadla ještě hůře: padl do pruského zajetí, během dvou dnů byl sesazen z trůnu a ve Francii byla vyhlášena třetí republika. Po šesti měsících zajetí byl propuštěn a poslední roky dožil v exilu ve Velké Británii. Zemřel 9. ledna 1873.

Odkaz

Historický obraz Napoleona III. a jeho druhého francouzského císařství je do značné míry dán tím, čím nebyl – v čem se nedokázal vyrovnat úspěchům svého slavnějšího strýce, Napoleona I. Částečně si za to mohl sám, protože svou politickou kariéru postavil na odkazu prvního Napoleona, přestože sám zjevně nebyl vojenský génius, jeho vojenské intervence se často setkaly s neúspěchem a jeho zahraniční politika byla poměrně kolísavá. I tak se mu však některých ohledech podařilo svého slavného předchůdce překonat: Nedobyl sice Evropu, ale udělal z Francie velmoc ve světovém měřítku; pozdější republikánská Francie se vychloubala druhou největší koloniální říší po Velké Británii, ale bylo to právě Napoleonovo císařství, které k ní položilo základy. Nebyl nejobávanějším vojevůdcem Evropy, ale podařilo se mu udělat z císaře z rodu Bonapartů jednoho z akceptovaných evropských panovníků. Zatímco jeho strýc byl ostatními mocnostmi natolik obávaný, že pouhá jeho přítomnost ve Francii byla dostatečnou záminkou k válce, Napoleonovi III. se podařilo uzavřít dlouhodobé spojenectví s Velkou Británií a dalšími státy. Přestože mnoho politických kroků dělal z pragmatických důvodů, stojí za ním dost činů, jimiž v důsledku pomohl jiným více než sám sobě. Jeho nedůvěra vůči Rakousku nepřímo umožnila vytvoření Německého císařství, které nahradilo Francii na pozici dominantní Evropské mocnosti, jeho kolísavost v politice na Apeninském poloostrově umožnila vyvrácení několika starobylých států a vytvoření Italského království revoluční cestou, v mnoha částech světa se ale za jeho vlády stali Francouzi hlavními ochránci křesťanů a za koloniálními dobrodružstvími byly často spíše vznešené ideály šíření civilizačních hodnot, než snaha o pouhý ekonomický profit z obsazených území. Napoleon III. stál také za velkolepými technickými projekty, které jsou dodnes hodny obdivu: Jeho přestavba Paříže dala hlavnímu městu podobu, kterou dnes známe – metropole s velkorysými bulváry a rozlehlými náměstími. Zbudování Suezského průplavu zásadně ovlivnilo trasy mezinárodního obchodu.

Celkově odkaz Napoleona III. názorně ukazuje, že nic není černobílé. Pokoušel se najít umírněnou cestu mezi konzervativními royalisty a radikálními republikány a dvacet let jeho vlády bylo pro Francii obdobím míru a prosperity. Těžko soudit, jak by si na jeho místě vedl král z rodu Bourbonů, jehož znovunastolení si přálo ústavodárné shromáždění druhé republiky, ale faktem je, že dokud vláda Napoleona III. trvala, dokázala se Francie ubránit krvavým revolucím, které opět vypukly krátce po jeho sesazení a vyhlášení třetí republiky (jednou z nich bylo krvavé fiasko zvané Pařížská komuna, jež tak obdivuje senátor Okamura). Druhé císařství nebylo zenitem francouzské moci jako kdysi vláda Ludvíka XIV., ale patřilo k světlejším okamžikům francouzských dějin a bez velké nadsázky můžeme říct, že bylo posledním obdobím v historii, kdy se Francouzům samotným podařilo dosáhnout zásadních vojenských vítězství – od té doby pod třemi následujícími republikami už pilně pracovali na reputaci, kterou známe z tolika vtipů. Kromě toho císařství Napoleona III. drží dosud smutnou pozici poslední monarchie, která ve Francii vládla (ačkoli i třetí republika dlouho vypadala, že bude stejně krátkodobá jako ta předchozí, a restauraci monarchie zabránily jenom neshody mezi monarchistickou většinou v parlamentu ohledně toho, jestli má mít francouzská monarchie podobu legitimistickou, orléanistickou nebo bonapartistickou).

Autor: Matěj Čadil | pondělí 3.12.2012 17:30 | karma článku: 26.31 | přečteno: 3946x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Martin Procházka

Je čas přejít od nařízení k doporučením

Zatímco v těchto dnech nabíhá plná imunita z očkování věkové skupině 30+, nákaza je na minimálních hodnotách a nemocnice prázdné, my se stále dusíme v respirátorech a vláda si z nás dělá šprťouchlata se vstupem do restaurací.

24.7.2021 v 21:21 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 363 | Diskuse

Jan Ziegler

Ruské vedení si vymýšlí špionážní kauzy a zneužívá justici

Tvrdí to poradce šéfa Roskosmosu Ivan Safronov, který je už více než rok ve vazbě kvůli obvinění ze špionáže pro Českou republiku. Masivní zneužívání justice v Rusku mu dává za pravdu.

23.7.2021 v 17:12 | Karma článku: 17.70 | Přečteno: 297 | Diskuse

Michael Pálka

Jan Tománek a jeho článek - Máte pravdu-opravdu je to jen sobectví...

Ten pán je režisér, výtvarník a spisovatel. A vyjadřuje se v tomto článku na svém blogu Aktualne.cz blog, ke koronaviru. A vyjadřuje se způsobem pro mne a jistě mnohé, nepřijatelným. Zcela.

23.7.2021 v 14:35 | Karma článku: 21.75 | Přečteno: 676 | Diskuse

Jaroslav Červenka

Média a politická garnitura.

V současné době je žhavým tématem odpůrců vládní garnitury otázka, jak mohou lidé volit ANO? Záležitost by sama stála za sociologický průzkum a důvodů bude nepochybně celá řada.

23.7.2021 v 11:11 | Karma článku: 15.70 | Přečteno: 965 | Diskuse

Zdeněk Koudelka

Rozhovor o právu na obranu a nadřazenosti naší ústavy nad právem EU

Rozhovor o právu na obranu a nadřazenosti naší ústavy nad právem Evropské unie. Parlamentní listy 22. 7. 2021.

22.7.2021 v 22:26 | Karma článku: 4.33 | Přečteno: 108 | Diskuse
Počet článků 126 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3823

Blog na iDnes.cz mám už nějakých pár let, ale v poslední době píšu jen tu a tam, když se sejde nápad a trocha času, což nebývá zas tak často.
Zabývám se grafickým designem a tvorbou internetových stránek, rád fotím, kreslím a maluju. Budu rád, když se podíváte na mé internetové portfolio, případně na galerii mé tvorby na deviantArtu. Provozuji web www.angrenost.cz, zabývající se světem J. R. R. Tolkiena, včetně encyklopedie, slovníku, ilustrací, diskusního fóra a dalšího. Jsem autorem webu Promonarchii.cz, která si klade za cíl představit myšlenku monarchie jako zcela moderního systému, který může i v současnosti nabídnout mnoho předností v porovnání s republikou.
Jsem členem politické strany Koruna Česká a občanského sdružení Campamento '99

Najdete na iDNES.cz