Přitom nemám nic proti tomu, aby politici zaujímali jasná stanoviska a třeba šli i radikálně proti tomu, co se sluší a co je politicky korektní. Jen do toho. Jenže to znamená říkat věci které mají hlavu a patu, stát si za nimi a umět si je obhájit. A ne že prezident plácne něco kontroverzního aby zaujal, načež to po něm vláda a diplomaté rychle žehlí. Ostatně že se Miloš Zeman při své řeči nenechá příliš svazovat skutečností, jsme se přesvědčili už v debatě před prezidentskými volbami.
Ale není trochu smutné, že o naší hlavě státu se v zahraničí doslechnou jedině tehdy, když udělá nějaký skandál? Přitom by to tak nemuselo být:
Kolik je asi u nás lidí, kteří nikdy neslyšeli o britské královně Alžbětě II.? Moc jich asi nebude. Přitom to jistě není způsobeno tím, že by na sebe upoutávala pozornost lidí neustálými skandály. Královnu zná skoro každý; kolik prezidentů se může pyšnit podobnou proslulostí?
Samozřejmě, dá se celkem pochopitelně namítnout, že význam britské královny je přímo úměrný významu Velké Británie. Má to však jeden háček: Prezidenti zemí, jako je USA, Rusko či Francie, jsou politici s velkými výkonnými pravomocemi, kteří svým zemím skutečně vládnou; každý den mají možnost svými rozhodnutími ovlivnit životy milionů lidí. Něco takového se o panovnících v konstitučních monarchiích říct nedá – a přesto jsou přinejmenším stejně známí. A jak to vypadá v těch republikách, kde prezident vykonává více méně symbolickou roli, jako v Německu či Itálii? I tyto země jsou v evropském měřítku významné, a přesto: Posuďte sami, kolik lidí zná tamní prezidenty?
A stejné to je i u dalších států; leckdo zná španělského krále Juana Carlose I., švédského krále Karla XVI. Gustava nebo dánskou královnu Markétu II. Ale kolik lidí ví, jak se jmenují prezidenti Portugalska, Finska, Rakouska, Maďarska, nebo třeba i Slovenska?
Důvody tohoto rozdílu jsou celkem zřejmé: Panovníci jsou ve funkci mnohem déle, a proto lépe vstoupí v obecnou známost než střídající se prezidenti – kontinuita v rámci státu se projevuje příznivě i navenek.
Panovníci jsou zajímavější
Ale kromě toho je tu mnohem prostší důvod: členové královských rodů jsou pro většinou lidí jednoduše zajímavější než obyčejní politici. Odpovídá tomu třeba pozornost, kterou budí zahraniční návštěvy. Když do Prahy přijede nějaký prezident, lidé se zajímají tak leda o bezpečnostní opatření a dopravní omezení. Zato oficiální královská návštěva vždycky budí zvláštní vzrušení, o kterém se většině volených politiků může jen zdát. Nemusí ani jít o vládnoucího panovníka; stačí aby k nám zavítal princ nebo princezna, a hned se dostávají na první stránky novin.
Výhoda monarchie z pohledu zahraniční reprezentace ale nespočívá jen v obecné známosti panovníků samotných, ale také v mimořádných událostech, které dokáží obrátit pozornost světa k dané zemi. Vždy, když v nějaké evropské monarchii dojde k nástupu nového panovníka na trůn, ke královské svatbě, k narození následníka trůnu nebo podobné významné události, plní dlouho zpravodajství nejen v sousedních zemích, vyvolá mohutný příliv nadšených turistů, zvedne obchod s upomínkovými předměty a obecně způsobí nárůst zájmu médií i obyčejných lidí o danou zemi. Takové události se nestávají nijak často, ale když už k nim dojde, stojí to za to. Vzpomeňte jen na nedávný nástup nizozemského krále Viléma-Alexandra a belgického krále Filipa nebo na narození prince George ve Velké Británii.
Jak si v porovnání s tím stojí republiky? O prezidentských volbách v cizích zemích sice média něco málo napíšou, ale zaujmou tak maximálně kuriozitami, jako že jeden z kandidátů je potetovaný, ale stěží . Kolik lidí vůbec zaznamenalo, že se třeba také v roce 2013 volil prezident v Itálii nebo v Černé Hoře? A takové události, jako královská svatba nebo narození následníka v republikách vůbec nemají ekvivalent.
Důstojná reprezentace
I z diplomatického hlediska jsou dobré důvody k názoru, že monarcha dokáže svou zemi v zahraničí reprezentovat lépe než volený prezident. Na státních návštěvách totiž hlava státu, ať už prezident nebo panovník, plní především právě ceremoniální a symbolickou úlohu. Za slavnostních okolností se představitel státu setkává s reprezentanty druhé země a čeká se od něj, že bude svou zemi zastupovat, aby co nejlépe před očima světa demonstroval a upevnil dobré vztahy obou států.
Posuďte sami, kdo dokáže svou zemi za takových okolností zastupovat lépe; král, který nenáleží k žádné politické straně a po desetiletí získává životní zkušenosti s reprezentací na nejvyšší úrovni, anebo prezident, který doma reprezenuje určitý politický proud a musí dbát na to, aby se hlavně zavděčil svým voličům (představte si, jak "věrohodně" působí, když se srdečně poplácávají po zádech liberální prezident s prezidentem vzešlým z nacionalistické strany, nebo socialista s konzervativcem). Často také z hlediska veřejného vystupování a etikety (nemluvě o noblese) je v nejlepším případě průměrným zástupcem politické třídy. Stačí jen připomenout, jakými příhodami na sebe ve světě upozornili naši poslední prezidenti: Klausovo pero a Zemanova viróza obletěly svět, ale obávám se, že pro Českou republiku to nebyla zrovna nejlepší reklama.
Na hrad patří král, ne šašek
Pokud Vás myšlenky v článku aspoň trochu zaujaly a souhlasíte s tím, že za našeho prezidenta se člověk častěji musí stydět než na něj být hrdý, zvu Vás na setkání tento čtvrtek, 10. října, od 17 hodin na Loretánském náměstí v Praze u pomníku jiného z řádky našich prezidentů, Edvarda Beneše (který se podle zákona prý „zasloužil o stát“).
Nejde prvoplánově o politickou manifestaci, ale spíše setkání lidí nespokojených s tím, jak v současné době vypadá politická reprezentace naší země a jako k tomu přispívá ten pán, který sedí na Hradě.
Pokud byste byli rádi měli hlavu státu, které byste si mohli vážit; pokud souhlasíte s tím, že na hrad patří spíš králové než šašci, těším se na Vás ve čtvrtek:
Více k tématu: Pro monarchii