Není divu; Španělsko si republiku vyzkoušelo už dvakrát a výsledky byly katastrofální. Ani porovnání se současnými evropskými republikami nikterak nenaznačuje, že by přítomnost voleného prezidenta zajistila státu jakýkoli prospěch (rozhodně jej neušetří skandálů). Každopádně by se zavedením republiky neušetřilo. A jestli pověst Juana Carlose I., jinak obdivuhodného panovníka, utrpěla v posledních letech nějaké šmouhy, pak jeho syn, král Filip V., se zatím jeví jako nejlepší hlava státu, jakou by si Španělsko mohlo přát.
A tak člověk nezaslepený socialistickou ideologií nemá vskutku důvod proti španělské monarchii jakkoli brojit, natož pak bojovat za nastolení další republiky.
Ale to není vše: Podle nedávných průzkumů nejenom většina Španělů stojí za monarchií jako institucí i za novým králem, ale dokonce by uvítali, kdyby panovník hrál v politice větší roli: Král z principu věci stojí nad politickými stranami a v hluboce stranicky rozdělené španělské společnosti by lidé podpořili, kdyby ze své pozice aktivně napomohl dosahování politických dohod mezi znesvářenými stranami.
Možná je skutečně načase zamyslet se nad tím, jestli panovníci v konstitučních monarchiích nepřišli o příliš mnoho pravomocí ve prospěch stranických politiků a zda by nebylo lepší tento trend zvrátit. Že to není nemožné, ukázali v roce 2003 Lichtenštejnci, kteří v referendu schválili ústavu, jež dala vládnoucímu knížeti více pravomocí, a to právě na úkor politických stran.
A tak, zatímco v posledních dvou stoletích nejrůznější revolucionáři rozvíjeli teorie o tom, jak je monarchie nepřítelem lidu, ve skutečnosti může být docela dobře být spojencem občanů.
Více viz
- Referenda a zapomnětliví republikáni
- Pro a proti monarchii
- Volba pro Lichtenštejnsko: Potraty nebo knížecí rodina?
Vyšlo také na webu Promonarchii.cz.
