Dovedete si představit, že by jedna z evropských zemí mohla v nejbližších letech opustit republikánský režim a nahradit jej konstituční monarchií? Není to představa úplně nereálná.
Král Michael I. v rumunském parlamentu před sochou svého předchůdce, krále Karla I.
Rumunsko je země z pohledu monarchistů velmi zajímavá. Královská rodina je tu aktivní ve veřejném životě, král Michael u příležitosti svých 90. narozenin mluvil v parlamentu, rumunskými městy prochází tisícové pochody za obnovu monarchie, průzkumy veřejného mínění ukazují rostoucí podporu královské rodiny a k monarchistickým myšlenkám se hlásí i mnozí vlivní politici (například bývalý předseda senátu a úřadující prezident Crin Antonescu).
A před pár dny přišel rumunský premiér a prezidentský kandidát Victor Ponta s novým tématem své kampaně. Slíbil, že prosadí referendum o změně státního zřízení na monarchii: Věřím, že v následujících letech bychom měli nejen vést veřejnou debatu, ale také v referendu rozhodnout o formě vlády. Dokonce prý (v případě úspěšného referenda) dobrovolně opustí svůj úřad. No řekněte sami, takového závazku se lidé od politiků dočkají zřídka.
Rumunsko královské (Královský palác v Bukurešti, dnes Národní muzeum umění)
Není divu, že právě v Rumunsku berou politici možnost obnovení monarchie vážně. Král Michael I. je neobyčejná osobnost. Dnes už třiadevadesátiletý panovník stál v čele Rumunska v letech 1927-30 a 1940-1947 a je to dnes poslední žijící člověk, který řídil stát za druhé světové války. A nebyl jen symbolickou hlavou státu – ve svých dvaadvaceti letech využil královskou autoritu k převratu, kterým sesadil pronacistického premiéra a přivedl Rumunsko do tábora Spojenců.
Přesto byla jeho kariéra zdánlivě zpečetěna, když se po válce Rumunsko ocitlo v sovětském bloku. Král sice odolával v čele země ještě téměř tři roky, ale nakonec byl 30. prosince 1947 komunistickými pohlaváry přinucen k abdikaci pod hrozbou popravení tisícovky vězněných studentů. Dalších více než čtyřicet let strávil král ve vynuceném exilu a Rumunsko pod vládou komunistického režimu, zejména nechvalně známého Nicolae Ceau?esca. Ani po pádu totality nebyla pro královskou rodinu situace ve vlasti růžová; postkomunističtí politici se královy popularity obávali a snažili se mu návrat komplikovat, jak jen to šlo. Nakonec ale královská rodina získala zpět rumunské občanství i část svého majetku a králi Michaelovi se dostalo uznání i od velké části politické scény. I jeho potomci, princezna Margarita a princ Nicolae, se těší větší popularitě než většina politiků.
Rumunsko republikánské (Ceau?eskův Palác lidu, dnes Palác parlamentu)
V našich krajích nejspíš většina lidí vnímá už jen samu debatu o obnovení monarchie jako něco naprosto nereálného. Slovo monarchie je často chápáno jako synonymum starého Rakouska, tedy doby, na niž sice pohlížíme s rostoucí nostalgií, ale celkem právem ji pokládáme za čas nenávratně ztracený. Navíc rozpad mnohonárodnostní monarchie na malé národní státy také středoevropským monarchistům situaci právě neusnadnil.
V jihovýchodní Evropě je však situace jiná; monarchie tu hrály významnou roli až do poloviny 20. století a jejich pád není spojován s „osvobozením“, ale naopak s podřízením cizí, sovětské, komunistické moci. Královské rodiny se tak těší slušné oblibě jako symbol lepších časů a úvahy o restauraci monarchie tu visí ve vzduchu už od počátku 90. let. Nejedná se jen o Rumunsko: V Srbsku je princ Alexandr uznávanou osobností a v průzkumech veřejného mínění už má obnova monarchie většinovou podporu. V Bulharsku byl bývalý car Simeon několik let premiérem a někteří politici též prosazují obnovu monarchie. V Albánii k obnově monarchie téměř došlo už roku 1997 a nedávno byl princ Leka jmenován poradcem prezidenta. A v Černé Hoře byl královské rodině navrácen majetek i oficiální status a princ Nikola byl pověřen zvláštní reprezentací státu – situace jen krůček od úplného obnovení monarchie.
znak Rumunského království
Je tedy dnes možnost návratu monarchie v Rumunsku reálná? Kdo ví. Říká se, že politik před volbami je nejprolhanější tvor pod sluncem, čili slib referenda nemusí znamenat vůbec nic. Možná se Victor Ponta ani prezidentem nestane. Anebo možná plánuje referendum vypsat, ale zároveň počítá s tím, že změna bude odmítnuta a otázka tím spadne ze stolu (podpora monarchie sice roste, na rozdíl od Srbska však stále ještě není většinová). Ostatně neřekl, že změnu státního zřízení podpoří, pouze že by se o ní mělo rozhodnout. A prezident, který aktivně podporuje zrušení prezidentského úřadu, to by byl zjev vskutku nevídaný.
Přes všechny pochybnosti se zdá, že Rumunsko má dnes k obnovení monarchie blíže než kdy dříve. Zkusme si na okamžik představit, že by úspěšné referendum rozhodlo o obnově Rumunského království (není to nereálné, referend ve prospěch monarchie ve světě proběhlo vícero). Byl by to přínos? Jsem přesvědčen, že ano. A nejen pro Rumunsko; změna by mohla inspirovat i další výše zmíněné státy a celkově by to mohlo změnit pohled na monarchii jako státní zřízení. Nechci tu obhajovat praktické přednosti monarchie (o nich jsem tu už psal dříve a pokud vás téma zajímá, najdete více třeba zde). Také je otázka, jak silnou roli by rumunský panovník v obnoveném království měl mít (i když jsou náznaky, že ne úplně symbolickou). Stačí jen říct, že nejen Rumunsko by bylo v čele s králem o něco zajímavější zemí a že současné Evropě (a nejen té jihovýchodní) by návrat k vlastním tradicím jedině prospěl.
A proto přeji rumunským monarchistům hodně štěstí a zdravím je: Trăiască Regele!
Více k tématu: Royal Central, The Mad Monarchist
