Ještě před pár dny by člověk podle zpráv v médiích mohl snadno získat dojem, že se český národ chystá povstat proti okupační armádě v jednotné frontě pod vedením neohrožených soudruhů – jediných obránců naší samostatnosti, kteří svou vlast chrabře ochrání před americkým imperialistou.
Hysterie neunikla pozornosti průzkumníků veřejného mínění; jejich ankety však – světe div se – ukázaly, že naprostou většinu Čechů průjezd americké kolony nijak netrápí, se členstvím v NATO jsou spokojeni a jestli v nějakém státě spatřují nebezpečí, je to mnohem víc Rusko než co jiného. V reakci na protikonvojové „obránce vlasti“ začali lidé svolávat akce na uvítání spojenců a ejhle, ukázalo se, že mnohem víc lidí má zájem americké vojáky přivítat, mluvit s nimi, vyfotit se s nimi nebo je prostě jen vidět, než blokovat hraniční přechody a bránit jejich průjezdu. A tak doufejme, že se snad přece jenom nebudeme muset za český národ v Evropě stydět.
Svým způsobem jsem ovšem za celý ten skandál kolem protestů rád.
Za prvé proto, že máme svobodnou společnost a každý může vyjádřit svůj názor (samozřejmě pokud to neznamená plánování trestného činu).
Za druhé, a to pokládám za podstatnější, protože si společnost začala konečně uvědomovat reálnou hrozbu ruské propagandy, která u nás dlouhodobě působí a podobné nálady cílevědomě vyvolává. Když se o tom bude mluvit, je snad jistá šance, že se s tím podaří něco udělat.
Nikdo pochopitelně není nucen nad průjezdem amerického konvoje povinně jásat, taková doba je snad už za námi (i když výše zmínění soudruzi by pro něco takového měli mít pochopení). Já ale toto gesto americké armády vítám. Znamená to, že jsem nekritický amerikanofil? Rozhodně ne. USA samozřejmě nejsou ideálním státem (jako žádný na tomto světě), mají spoustu škraloupů a k dokonalosti mají daleko:
Jistě, USA ve světě mnohdy působily ne právě pozitivním způsobem. Od zničení Mexického císařství, anexe Havaje a španělsko-americké války v 19. století přes Wilsonův neblahý otisk na mapě Evropy a Rooseveltovo vyprovokování války s Japonskem, přes demolici koloniálního systému za každou cenu (což mnohde otevřelo dveře pro ty nejhorší režimy) a neschopnost zabránit svržení mnoha relativně slušných vládců třetího světa revolučními hnutími, jejichž vznik leckdy sami Američané původně podpořili, až třeba po diskutabilní výsledky amerického zapojení do arabského jara.
Jistě, USA vedly občas válečné konflikty, které se ukázaly jako nesmyslné, neúspěšné nebo dokonce kontraproduktivní. Výsledky amerických intervencí ve Vietnamu či Iráku jsou dobře známy a celkově mají Američané pozoruhodnou schopnost volit si při svých zásazích špatné spojence (ať už šlo o podporu evropských komunistů proti Hitlerovi, Ho Či Mina proti Japoncům, Sukarna proti Nizozemcům, afghánských mudžáhedínů proti komunistům, Saddáma Husajna proti Íránu či syrské opozice proti Assadovi).
Jistě, USA a americkou společnost nemusíme obdivovat do všech detailů. Materialistický individualismus i moderní politická korektnost, tradiční puritánství i jeho druhá strana mince v podobě sexuální revoluce se všemi svými důsledky, dřívější vývoz republikánství i dnešní vývoz pokrokářských ideologií do celého světa. To všechno jistě můžeme oprávněně kritizovat.
Ale
Ale přes to všechno si USA zaslouží naši podporu. Proč? Protože co jiného nám zbývá? Jaké jsou alternativy? Rusko? Nebo snad Čína? Indie? Islámský svět? Ne, jsme už přes tisíc let součástí evropské, západní civilizace a díky Bohu za to (zeptejte se těch milionů přistěhovalců, kteří tu hledají lepší život).
A ať se nám to líbí nebo ne, Spojené státy americké jsou dnes jediným státem této civilizace, který je ochoten a schopen účinně ji hájit proti ostatním světovým velmocem. Přes všechny přehmaty a přešlapy byly USA ve 20. století zpravidla lepší alternativou než to, co stálo proti nim. Snad každý demokratický a svobodný stát dnes přímo či nepřímo těží z ochrany Spojených států.
Stará Evropa spáchala sebevraždu už před sto lety ve světové válce, a tak se musíme se smířit s tím, že jsme odkázáni na cizí pomoc. Kdyby USA nevydávaly na obranu Evropy více než jejich evropští spojenci (včetně nás) dohromady, pak bychom snad měli šanci obstát bez nich. Kdybychom byli součástí středoevropské mocnosti jako v 19. století, pak bychom snad mohli vést nezávislou zahraniční a obrannou politiku. Ale tak to není a podle všeho ještě dlouho nebude.
A proto si važme toho, co máme. Važme si toho, že patříme do kulturní Evropy, jako jsme patřili za časů Přemysla Otakara II., Karla IV., Františka Josefa I. a vůbec téměř po celé naše dějiny. Važme si svých stabilních spojeneckých svazků a toho, že naši spojenci demonstrují větší odhodlání se za nás postavit než třeba v roce 1938. Bylo by pěkné, kdyby Česko vyjádřilo svou příslušnost k NATO výrazněji, ale nechat přes tudy projet své spojence a přátelsky je uvítat je to nejmenší, co můžeme udělat.
A proto tu Američany vítám a s radostí říkám Hi Friends!
