České vlajky jsou na každém kroku, na tvářích, na autech i ve výlohách, lidé nosí všemožné doplňky v národních barvách od kloubouků až po ponožky a ani firmy nezůstávají pozadu a ve svých reklamách apelují na národní hrdost. Možná mě odsoudíte jako odpadlíka, ale nemůžu si pomoct: tenhle styl vlastenectví nějak nedokážu vzít za svůj.
Nechápejte mě ale špatně: Rozhodně nemám nic proti hokeji. Z úspěchů českého týmu mám radost a také mě těší že letos může tuhle sportovní událost hostit právě naše země. Věřím, že sledování zápasu naživo v hale má neopakovatelnou atmosféru, a přestože nejsem žádný zapálený fanoušek (má žena se mi ráda směje, že sleduje hokej víc než já), celkem rád se na nějaký zápas podívám, hlavně když je jeho sledování samo o sobě společenskou událostí.
Také jsem ten poslední, kdo by odsuzoval vlastenectví jako takové – přirozený patriotismus a hrdost na svou zem je podle mě atributem zdravé společnosti. Máme toho spoustu, na co můžeme být hrdí: bohatou historií a uměleckými památkami počínaje a schopnými lidmi, kteří místo onoho nadávání zvednou své pozadí a něco pro českou zemi udělají, konče.
Proč ale by zrovna nějaká sportovní soutěž, byť na vrcholové úrovni, měla být hlavní a jedinou příležitostí, kdy většina národa dává najevo svou hrdost? Skoro jako kdyby česká vlajka nebyla symbolem našeho státu, ale našeho sportovního týmu.
Představte si sami, že by si někdo vyvěsil českou vlaječku třeba na auto při jiné příležitosti – ať už ve státní svátek, v den voleb (nesmějte se) nebo při nějakém jiném českém úspěchu na mezinárodní scéně. Všichni by na něj koukali jako na blázna. Na státní svátky všichni zvysoka kašlou, z voleb je většina lidí tak akorát nas...upená a největším mezinárodním úspěchem Česka jsou komické výstupy našeho prezidenta. (Pravda, ty zrovna většinu národa sjednotit dokázaly, ale národní hrdost bych v tom tak úplně neviděl.) Každopádně nevidíme, že by někdo oslavoval českou identitu tak vehementně jako při hokejovém (případně fotbalovém) šampionátu.
Můžete namítnout, že lidé prostě potřebují nějakou konfrontaci, nějaké drama, nějaký souboj „my versus oni“, kdy se můžou postavit za „naše kluky“ a spolu s nimi prožívat vítězství a prohry. A jaká lepší příležitost k tomu je, než takové mistrovství světa?
Uznávám, že na tom něco je a že je rozhodně lepší, když se lidé konfrontačně s vlajkami vyžívají na stadionech a před televizí, než aby to dělali pod tribunou nějakého národoveckého populisty nebo nedejbože při skutečném válečném konfliktu. Stejně tak je asi dobře, že lidé nemusí vyjít s vlajkami do ulic, aby hájili svou svobodu, jako ve zlomových okamžicích našich dějin (i když někdo by řekl, že by nám to prospělo).
Takže jen ať lidé slaví česká vítězsví a truchlí nad prohrami. Ale přesto, bylo by příjemné vidět někdy projevy vlastenectví a národní hrdosti i bez potřeby konfrontace, bez potřeby za každou cenu někoho jiného porážet.
Že to nejde? Podívejte se třeba do severských zemí, kde je úplně běžné vyvěsit si před domem státní vlajku. Podívejte se do Kanady, kde se každý rok na Canada Day zbarví země červenobíle všudypřítomnými javorovými listy. Anebo ještě lépe: Podívejte se do Velké Británie, kde se zrovna před pár dny narodila princezna Charlotte. A národ zářil nadšením a přivítal pravnučku královny velkými oslavami. Ještě větší oslavy jsme viděli před čtyřmi lety při britské královské svatbě. A podobné všeobecné oslavy jsme viděli v minulých letech při nástupu nových králů v Belgii, Španělsku či Nizozemsku.
Možná by nám něco takového nezaškodilo. Co myslíte?
A teď konec řečnění, za chvíli se hraje semifinále, tak musím jít fandit. ;-)
