Robert kardinál Sarah
Vzhledem ke kontextu, v němž Robert Sarah svá slova pronesl, se přirozeně týkala hlavně rodiny, která je terčem ohrožení z obou stran. Na jedné straně relativizace všech hodnot ve jménu zbožštěné svobody a rovnoprávnosti: normalizace potratů, euthanázie, rozvodů a všech možných i nemožných typů soužití a alternativních forem rodin, vedoucí k rostoucímu zmatení pojmů a všeobecnému rozpadu rodinných struktur (kdo to pokládá za přehnané, ať se podívá na dnešní základní školy, kde se z dětí žijících s maminkou a tatínkem stává pomalu menšina). Na druhé straně pokřivené pojetí rodiny podle islamistů, které legitimizuje polygamii, podřadné postavení žen, sexuální otroctví a dětské sňatky.
Přirovnání k totalitním režimům 20. století je ovšem trefné: Obě tyto ideologie usilují o absolutní kontrolu a prosazení své vize. Obě slibují vybudování lepšího světa a jsou agresivně netolerantní k těm, kdo jejich pojetí nesdílejí (v jednom případě se jedná o otevřené fyzické násilí, ve druhém o sociální stigmatizaci a ponižování odpůrců). Obě ve svých extrémních podobách přinášejí scény, nad nimiž zůstává rozum stát (a označení jako démonické se nejeví přitažené za vlasy), obě se vzpírají idejím krásy, dobra a pravdy a obě více či méně otevřeně nenávidí křesťanství.
Velké nebezpečí ovšem tkví v tom, že tyto dvě ideologie zaujímají zdánlivě protikladné póly. A tak, jako se v meziválečném Německu a dalších zemích nacisté a jim blízké skupiny stylizovaly do role jediných obránců proti komunistické hrozbě a po 2. světové válce zase komunistické režimy vykreslovaly „fašisty“ jako epitom všeho zla (pohodlně tak zakrývajíce vlastní špatnosti), tak i dnes, jak uvedl kardinál Sarah, jako bychom se v morálních otázkách nacházeli „mezi genderovou ideologií a ISIS“.
Snadno tak můžeme získat dojem, že se jedná o volbu „buď – nebo“. Hrozba jedné z ideologií jako by nás tlačila, abychom se přimknuli k druhé. V našich podmínkách to pochopitelně znamená spíše strašení radikálním islámem, které nás zároveň jedním dechem vybízí, abychom v duchu „Je suis Charlie“ vzali za svou západní svobodu v pojetí ateistického sekularismu a relativismu hodnot. Pak se ovšem nemůžeme divit, když jsou muslimové (ať už na Blízkém východě nebo v přistěhovaleckých komunitách) strašeni dekadencí Západu a raději vezmou za svůj radikální výklad svého náboženství v pojetí ISIS.
Čelíce této falešné dvojici hrozeb, měli bychom, jak řekl kardinál Sarah, opět ukázat krásu křesťanského manželství a rodiny. Svazek jednoho muže a jedné ženy, otevřený příchodu nového života, věrný a trvalý – to je skutečná „jednota v různosti“ a nejlepší prostředí a prvotní společenství pro výchovu a rozvoj dětí, jemuž se žádná alternativní forma soužití nemůže rovnat. To samozřejmě neznamená, že bychom se měli dívat skrz prsty na ty, kdo neměli v životě takové štěstí; právě naopak, je třeba uvědomit si obtížnost a nesamozřejmost tohoto životního poslání. Ale jen když si budeme vážit ideálu a nebudeme relativizovat jeho hodnotu, můžeme doufat, že se mu přiblížíme. Je to těžká práce, ale stojí to za to.
Doporučuji k přečtení celý projev kardinála Saraha.
