Toho smutného dne, 1. dubna 1922, podlehl v pouhých 34 letech těžkému zápalu plic poslední vládnoucí český král a rakouský císař, Karel I. Už na podzim roku 1918 byl donucen vzdát se výkonu vlády (ačkoli ne abdikovat) a brzy na to musel odejít z vlasti, nejprve do Švýcarska, a po dvou neúspěšných pokusech o obnovu královské vlády v Uhrách byl v listopadu 1921 odvezen až na portugalský ostrov Madeira daleko v Atlantském oceánu.
Císař Karel v exilu na Madeiře (Matěj Čadil)
Madeiře se říká ostrov květin, už od 19. století byla oblíbeným cílem turistů a často je přirovnávána k pozemskému ráji, ale pro císaře Karla se stala osudnou. Na rozdíl od mnoha protřelých politiků neměl žádná tučná konta v zahraničí, a musel tak i s rodinou vyžít jen z omezených finančních prostředků. Proto se ubytoval v letním domě ve čtvrti Monte vysoko nad hlavním městem Funchal. Na rozdíl od příjemného klimatu u pobřeží však je ve vyšších polohách hornatého ostrova v zimě vlhko a chladno a dům který obývali, nebyl na zimní pobyt zařízen. Přestože z Funchalu na Monte tehdy jezdila ozubnicová železnice, Karel, aby ušetřil, chodil do města pěšky, a když se 9. března vypravil koupit svému synovi dárek k narozeninám, zmokl a nastydl. Z nachlazení se vyvinul těžký zápal plic, kterému císař nakonec po několika týdnech, 1. dubna podlehl.
Byl poražen ve válce, byl zbaven trůnu, přišel o majetek, byl vyhnán z vlasti a nakonec ještě v mladém věku zemřel. Podle měřítek tohoto světa dosti neúspěšný život. Prohrál.
Nebo ne?
Zdá se, jako bychom teprve s odstupem času dokázali Karla I. lépe docenit. V posledních letech o něm vyšlo mnoho zajímavých publikací od renomovaných historiků a osobnost císaře a krále Karla z nich vystupuje jako mnohem obdivuhodnější než mnozí ti, kteří podle měřítek své doby byli úspěšní. Ještě před jeho sňatkem o něm papež sv. Pius X. pronesl tato prorocká slova:
Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání - toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti.
Přestože byl císař Karel většinou těch, kdo určovali dění v poválečné Evropě, vypovězen, opuštěn a zapomenut, měl do poslední chvíle na srdci osud svých národů a i na smrtelné posteli se modlil také za český národ. A také po císařově smrti byla jeho památka ctěna, byla založena Modlitební liga císaře Karla a roku 2004 bylo úsilí mnoha desetiletí korunováno jeho blahořečením. Papež sv. Jan Pavel II. o císaři Karlovi při té příležitosti pronesl:
Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem. (...) Doufám, že císař Karel bude sloužit jako příklad, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost.
Ke svatému knížeti Václavovi se tak připojil druhý český panovník – světec. Od té doby roste počet kaplí, zasvěcených blahoslavenému císaři, k jeho cti jsou slouženy mše sv. na celém území bývalé monarchie, pravidelně se koná Audience u císaře Karla I. v Brandýse nad Labem a jeho památku si připomíná více a více lidí.A to je dobře, protože, troufám si říct, takové vzory potřebujeme.
Beatus Carolus e Domo Austriæ, Ora Pro Nobis!
Podrobněji o životě Karla I. jsem psal zde
