Když jsem před časem navštívil výstavu Pěšky první světovou válkou, nesmírně na mě zapůsobila. Ten více než devadesát let starý civilní záznam vojenského života je něčím, co by měl vidět každý, kdo se o moderní historii aspoň trochu zajímá. A možná ještě spíš ti, kteří v ní mají povážlivé mezery.
Kromě jiného mě návštěva výstavy přivedla na myšlenku, co asi v těch letech dělali a jak žili mí vlastní předkové. Samozřejmě, znal jsem už pár starodávných rodinných historek, a dokonce shodou okolností jsem se něčím podobným nedávno sám zabýval při zpracovávání seminární práce na antropologii. I tak ale mé povědomí o vlastní rodinné historii bylo spíš takové všeobecné – řada jmen propojených v rodokmenu, o některých z nich pak pár základních údajů.
Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se o něco později začetl do článku o další unikátní sbírce starých fotografií, jejímž autorem byl jistý doktor Jan Munzar z Nechanic. Podle informací v článku nebylo pochyb – šlo o mého prapradědečka. A jedinečnou sbírku poskytl archivu jeden vzdálený příbuzný, se kterým naše rodina už dlouho nebyla v kontaktu. Celá sbírka fotografií je veřejně on-line přístupná v databázi Národního archivu.
Můj prvotní údiv vystřídalo nadšení a pýcha na svého předka, který takto dlouho po své smrti dokázal ještě oslovit svět, ale také přirozený zájem dozvědět se o něm víc. Babička se mi svěřila, že mnoho dávných rodinných fotografií ještě někde na půdě má (i když proti dvěma tisícům negativů je to jen zlomek), a tak jsme se pustili do pátrání v minulosti. Staré snímky od konce devatenáctého až do poloviny dvacáteho století spolu s různými dokumenty, poznámkami a dopisy i babiččinými vlastními vzpomínkami tak přede mnou zvolna dávaly dohromady mozaiku života zajímavého člověka, od nějž mě dělí čtyři generace mé rodiny.
Jan Munzar se narodil v Nechanicích roku 1869. Jeho otcem byl nechanický měšťan a pekařský mistr stejného jména a jeho matkou Anna Novopacká, nemanželská dcera Antonie Novopacké. Jejím příbuzným byl známý český malíř Jan Novopacký. Staré poznámky o něm hovoří jako o strýci, ale v rodině se prý dokonce tradovalo, že malíř byl skutečným otcem Anny Novopacké, který nebyl zanesen do křestního listu, protože byl příbuzným její matky. Kdo ví, jak to bylo; skutečnost se dnes dá již dopátrat stěží, jisté ale je, že sám Jan Munzar měl také malířský talent a kromě záliby ve fotografování si pro sebe i maloval. Několik jeho obrázků se dokonce dodnes zachovalo.
Když přišla první světová válka, musel na frontu odejít i Jan Munzar, tehdy pětačtyřicetiletý. Byl věrným vojákem naší armády, sloužil zejména v haličských Karpatech a za války stejně jako v míru pilně fotografoval a zaznamenával každodenní svět kolem sebe. Mezi starými fotkami se zachovala mimo jiné jedna, kterou poslal své rodině domů jako pohlednici.
Po návratu z války působil jako zubař v Českých Budějovicích. Byl prý mezi lidmi velmi oblíbený, bral svou práci jako skutečné poslání a chudým lidem ošetřoval zuby úplně zdarma. Roku 1923 si koupil vilu v Pikovicích u Prahy na břehu řeky Sázavy a odstěhoval se i s rodinou tam. Dnes je to známá rekreační oblast plná chat a vilek, ale jak dokládají staré snímky, ve 20. letech byla vila Munzarových kromě pár původních vesnických chalup široko daleko jediným stavením.
Mladá Olga se v Budějovicích seznámila s inženýrem Adolfem Rečkem. Vzali se a měli syna Jiříka (mého dědečka), ale koncem třicátých let se objevila neobyčejná pracovní nabídka a mladá rodina se na několik let odstěhovala do Číny, kde se inženýr Reček stal zástupcem Škodových závodů v Šanghaji. Když přišla válka a japonská okupace Číny, byli spolu s ostatními cizinci sestěhováni do ghetta, kde museli žít z úspor a byl jim znemožněn návrat do vlasti.
O charakteru doktora Munzara svědčí i výstřižek z novin, který jsme našli mezi starými dokumenty. Pochází z roku 1941, kdy mu bylo už přes sedmdesát let a bydlel v Pikovicích jako starý člověk na odpočinku.
A proč vlastně o tom všem píšu? Chtěl jsem se podělit aspoň zčásti o ten zvláštní pocit, jaký přináší pátrání v minulosti a objevování životních osudů lidí, kteří žili před námi. Je jasné, že vyprávění o někom cizím neosloví čtenáře tolik, jako když člověk cítí rodovou vazbu. Ale možná aspoň někoho inspiruji k tomu, aby si podobně připomněl historii své vlastní rodiny.