Sté výročí svatby bl. Karla I., posledního krále českého

V letošním roce několika královských svateb bychom neměli zapomínat i na významné výročí jednoho sňatku, který je nám svým způsobem mnohem bližší: Právě před sto lety se konala svatba posledního českého krále a rakouského císaře Karla I. a Zity Bourbonsko-Parmské.

Blahoslavený Karel z domu Rakouského

Karel I. a Zita

Svatba Karla a Zity, vlevo císař František Josef

Dnes je toto výročí pro většinu lidí prakticky zapomenuté, ale přesto stojí za to si je přípomínat, a to ze dvou hlavních důvodů:

1. Karel byl posledním panovníkem Českého království před vyhlášením republiky, a jako takový si zaslouží více pozornosti, než se mu obvykle dostává. Byť je jako vládce poněkud zastíněn svým předchůdcem Františkem Josefem I., byl velmi zajímavou historickou osobností. Jeho svatba v roce 1911 byla pro náš stát jednou z posledních slavnostních událostí starého světa, než vypukla 1. světová válka, která starý řád nenávratně zničila.
2. Druhý, neméně důležitý důvod pro význam této události byl dán roku 2004, kdy byl císař Karel I. blahořečen papežem Janem Pavlem II.. Zatímco svátky velké většiny světců církevního kalendáře připadají na den jejich úmrtí, za svátek blahoslaveného Karla byl určen 21. říjen, tedy den jeho svatby s princeznou Zitou – byl tak potvrzen význam císařského páru jako příkladu křesťanského manželství. Není ostatně náhodou, že se chystá i blahořečení císařovny Zity.

Karel I. (jako český král Karel III.) a jeho manželka Zita jsou neprávem opomíjené postavy moderních českých dějin; je proto vhodné využít tuto příležitost, abychom si je připomněli. Na toto téma jsem sice psal již před rokem, ale nezaškodí se k němu vrátit – pokud Vás zajímají podrobnější informace, přečtěte si tento článek.

Život

Arcivévoda Karel se narodil roku 1887. V době svého narození byl jako prasynovec císaře Františka Josefa I. značně vzdálený od nástupnictví na trůn. Studoval v Praze, stal se členem českého velkopřevorství Maltézských rytířů a sloužil v c. a k. armádě jako důstojník mimo jiné u posádky v Brandýse nad Labem. Místní zámek, kde pobýval, si natolik oblíbil, že jej později koupil do svého osobního vlastnictví. Mezi místními obyvateli byl velmi populární; hovořil s nimi zásadně česky.

Princezna Zita se narodila roku 1892 ve Villa Pianore v italské provincii Lucca. Své poměrně neobvyklé jméno Zita (v překladu tichá) dostala po populární italské světici ze 13. století. Byla pátým dítětem sesazeného vévody parmského Roberta I. z rodu Bourbonů a Marie Antonie Portugalské, dcery krále Michala Portugalského. Rodina, která přišla o své italské dědictví, trávila většinu času na zámku Schwarzau v Dolních Rakousích. Po pobytu v klášterním pensionátu se roku 1909 v sedmnácti letech setkala na zámku Schwarzau s arcivévodou Karlem, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem.

Oba k sobě našli city a když roku 1911 císař vybídl svého prasynovnce, aby si vybral nevěstu, byl Karel už rozhodnut. 13. června 1911 bylo oznámeno zasnoubení a 21. října se konala svatba na zámku Schwarzau. Svatby se účastnil i jednaosmdesátiletý František Josef I., který se konečně dočkal u jednoho ze svých následníků sňatku podle svých představ (na rozdíl od tehdejšího korunního prince arcidy Františka Ferdinanda d'Este, který porušil rodová pravidla morganatickým sňatkem s Žofií Chotkovou).

Po svatbě bydleli manželé spolu v Brandýse nad Labem a zpětně na toto krátké období vzpomínali jako na nejkrásnější ve svém životě.

Když byl v červnu 1914 v Sarajevu zavražděn František Ferdinand d'Este, stal se arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu. Když vypukla první světová válka, velel Karel rakouským armádám na několika frontách, a byl tak později jediným z hlav válčících států, kdo se osobně účastnil frontových bojů. Byl oceňován jako velmi schopný vejenský velitel; generálové mu vyčítali jen jednu „slabost“: „Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí“. Mimo jiné zakázal používání otravných bojových plynů a zabíjení vzdávajících se nepřátel.

Korunovace v Budapešti

V listopadu 1916 umírá císař František Josef I., a Karel tak nastupuje na trůn a přijímá titul císaře rakouského, krále uherského, českého atd.. Někdy jeho kritici zdůrazňují, že se nenechal v Praze korunovat Svatováclavskou korunou, a nemůže být tedy pokládán za českého krále. Podle platného českého práva však korunovace nebyla podmínkou panovníkova nástupu, spíše symbolickým obřadem, který měl více náboženský než státní význam. Ve skutečnosti se Karel nedal korunovat ani rakouským císařem; korunovaci podstoupil jen v Uhrách, kde to vyžadovala ústava – v ostatních zemích včetně Čech chtěl počkat na konec války, aby korunovační slavností zbytečně nezatěžoval státní pokladnu a aby nepředváděl panovnickou okázalost, když běžní lidé trpí.

Okamžitě po svém nástupu se císař Karel snažil udělat vše pro to, aby zmírnil utrpení obyvatel ve válce. Zřídil jako první na světě ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Omezil také moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie. Jeho hlavním cílem je co nejdříve ukončit válku (jako jediný představitel válčících mocností reagoval na výzvu papeže Benedikta XV. k míru) – iniciativa ale ztroskotala na přehnaných požadavcích, které vůči Dohodovým mocnostem kladla Německá říše. Když se všechna otevřená jednání ukázala jako marná, uchýlil se císař za pomoci Zity a jejích bratrů k tajné diplomacii a uvažoval o uzavření separátního míru. Prozrazení tajných jednání způsobilo Sixtovu aféru. Ta vyvolala v německých nacionalistických kruzích ohromný skandál a pomlouvačnou kampaň – Karel byl obviňován, že se spolčuje se Slovany proti Němcům, Zita byla zase označována za italskou zrádkyni.

V závěru války císař Karel doufal, že dostane konečně šanci uskutečnit své reformní plány a přeměnit rakouskou říši v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů, která by se mohla stát oporou demokracie ve střední Evropě. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by – založena na křesťanských principech – byla více než srovnatelná s Evropskou unií. Na audienci roku 1917 pronesl: „Jsem celým srdcem pro to, aby se po válce vytvořil mírový svaz národů. Není jiné záchrany, jsem také připraven na mezinárodně uspořádané odzbrojení (...) proto započněme s tímto novým evropanským cítěním uspořádávat naše vnitřní otázky – to nám získá důvěru v Evropě a může se stát příkladem pro velký mírový svaz národů.“ Nové uspořádání s autonomií jednotlivých zemí vyhlásil 16. října 1918. Dohodové mocnosti (zejména Francie a USA) ale už rozhodly jinak: V jejich plánech neměla podunajská monarchie prostor, a tak místo aby s císařem spolupracovaly na přebudování říše, připravily její rozdrobení na nové národní státy. Císař se ale zklamal i v politicích jednotlivých národů: Ani ti, kdo sami byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska, se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězných mocností.

I za této situace se však Karel snažil jednat ve prospěch svých národů a napomohl poklidnému předání moci: Zabránil zbytečným konfliktům mezi starými úřady a novými revolučními orgány, zakázal vojenské potlačení demonstrací, zprostil vojáky jejich přísahy a dobrovolně se vzdal výkonu vládních pravomocí (což se někdy mylně vykládá jako abdikace).

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císařský pár k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit ve svém milovaném Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od československých úřadů se však setkal jen s nenávistí; i tady byl všechen majetek zkonfiskován a on sám byl i z Československa vypovězen. Nakonec se uchýlil do Švýcarska.

Císař během pokusu o návrat na uherský trůn

Jistá naděje svitla Karlovi v Maďarsku: Po vyhlášení republiky a krátké epizodě rudého teroru bylo oficiálně obnoveno království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Karel se dvakrát pokusil o návrat do Maďarska, ale přestože ho naprostá většina obyvatel spontánně vítala a přidávaly se k němu i vojenské jednotky, Horthy se postavil proti němu. Když hrozilo vypuknutí nové občanské války a intervence okolních států, upustil Karel od svého plánu, aby zabránil dalšímu krveprolití.

Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru. Nástupnické státy Rakouska-Uherska odmítly respektovat rozhodnutí mocností, aby císařské rodině vyplácely roční příspěvek na pobyt (přestože zabraly i Karlův soukromý majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě). Finanční prostředky docházely, a tak se rodina s několika věrnými přáteli a služebníky musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno, cesta do města znamenala celodenní pochod. Tak se stalo, že jednou Karel po cestě prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal i osudným.

Hrobka císaře Karla v Monte na Madeiře

Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: „Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně.“ Zemřel 1. dubna 1922.

Po smrti manžela žila Zita ve Španělsku a věnovala se výchově dětí a vedení rodiny. Později se přestěhovali do Belgie a roku 1930 se prvorozený syn Otto dosažením své plnoletosti stal hlavou rodu; brzy se začal aktivně zapojovat do evropské politiky a varovat před nebezpečím totalitních režimů.

Po německé okupaci musela rodina uprchnout z Belgie a rozptýlila se po světě. Císařovna Zita třikrát neúspěšně jednala s americkým prezidentem Rooseveltem o zastavení Stalinova postupu do zemí bývalé monarchie. Po čtrnáctiletém pobytu v americkém Tuxedu se v roce 1962 usídlila v klášteře Sv. Jana v Zizersu ve Švýcarsku, kde také 13. března 1989 zemřela. Manžela přežila o celých 67 let.

Po smrti byla Zita s císařskými poctami pochována v rodinné hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve Vídni. Její muž je dodnes pohřben v Quinta del Monte poblíž Funchalu, hlavního střediska Madeiry.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:

„Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“

Tato slova byla téměř prorocká, protože o mnoho desítek let později, roku 2004 skutečně papež Jan Pavel II. za účasti asi 30 tisíc věřících prohlásil císaře a krále Karla za blahoslaveného, což je předstupeň svatořečení. Bylo tak završeno úsilí, které započalo už krátce po panovníkově smrti; v pozadí snahy o blahořečení stála především císařovna Zita, která se nikdy nevzdala myšlenky na obnovení monarchie. Vlastní proces blahořečení pak začal až v roce 1949 a obnášel čtyřiapadesát let zkoumání svědeckých, historických, teologických i lékařských aspektů kauzy Karel Habsburský. „Doufám, že císař Karel bude sloužit jako příklad, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost,“ prohlásil papež během ceremonie a zdůraznil, že Karel odsuzoval první světovou válku a všemi silami se pokoušel o její ukončení. „Můj otec chtěl pro mír udělat vše,“ řekl tehdy nejstarší císařův syn, letos zesnulý Otto von Habsburg, podle něhož je blahořečení jeho otce slavností pro celý podunajský prostor, střední Evropu a její národy, které kdysi žily v monarchii.

Vedle svaté Ludmily, svatého Václava a svaté Anežky se tak stal král Karel dalším světcem z našeho panovnického rodu. Po svatém Václavu je to ale teprve druhý z českých panovníků.

Kaple bl. Karla nad Branišovem u Kdyně
Monarchistický pochod 2010

Přestože poslední český král zůstává většině české veřejnosti spíše neznámý, a to i jako světec, postupně přibývá i v českých zemích akcí, které si dávají za cíl lidem jej připomínat. Takovou událostí je například už tradiční Audience u císaře Karla I. v Brandýse nad Labem, konaná každoročně koncem dubna. Nad vesnicí Branišov u Kdyně byla soukromou iniciativou postavena kaple bl. Karla, pravděpodobně první samostatná církevní stavba na světě s tímto zasvěcením. V Praze je každoročně pořádán Monarchistický pochod, jehož cílem je mimo jiné připomenutí konce monarchie a událostí října 1918 z trochu jiného pohledu, než jaký je v české veřejnosti zažitý.

Od blahořečení Karla Habsbursko-Lotrinského se postupně rozvíjí tradice konání mší svatých ke cti tohoto světce, které jsou slouženy při různých příležitostech během roku, ale nejvíce pochopitelně k jeho svátku – zejména při letošním výročí byly bohoslužby konány v mnoha českých městech.

Pokud se chcete o císaři Karlovi a jeho osudech dozvědět více, doporučuji Vám vynikající a velmi obsáhlé a poučné stránky Kruhu přátel blahoslaveného Karla I.

Pokud Vás článek zaujal a přinesl něco nového, jsem jenom rád. A pokud je Vám blízká myšlenka, že bychom si měli více připomínat české panovníky jako byl Karel I., že monarchie byla historií nespravedlivě odsouzena a že historie českého státu sahá mnohem dále než k roku 1918, třeba se sejdeme 28. října ve 14 hodin u pomníku svatého Václava.

Článek vyšel také na webu Promonarchii.cz.