120. výročí narození poslední české královny

9. května uplynulo právě 120 let ode dne, kdy se narodila princezna Zita Bourbon-Parmská, pozdější poslední česká královna a poslední rakouská císařovna, manželka blahoslaveného císaře Karla I. Rakouského.

Princezna Zita se narodila 9. května 1892 ve Villa Pianore v italské provincii Lucca. Své jméno dostala po populární italské světici ze 13. století. Byla pátým dítětem posledního vládnoucího vévody parmského Roberta I. z rodu Bourbonů, sesazeného při sjednocování Itálie, a Marie Antonie Portugalské, dcery krále Michala Portugalského.

Rodina, která přišla o své italské dědictví, trávila většinu času na zámku Schwarzau v Dolních Rakousích. Po pobytu v klášterním pensionátu se roku 1909 v sedmnácti letech setkala na zámku Schwarzau s arcivévodou Karlem Habsbursko-Lotrinským, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem a prasynovcem císaře Františka Josefa I.

Oba mladí lidé se brzy spřátelili, a když roku 1911 císař vybídl arcivévodu, že je čas hledat si nevěstu, byl Karel už rozhodnut. 13. června 1911 bylo oznámeno zasnoubení a 21. října se konala svatba na zámku Schwarzau.

Na Karlovo výslovné přání se Zita před svatbou vydala do Říma za papežem, sv. Piem X., aby od něj získala požehnání pro jejich svazek. Papež Zitu překvapil prorockými slovy, že její snoubenec bude nástupcem císaře Františka Josefa I. (což bylo tehdy nečekané, protože následníkem trůnu byl Karlův strýc František Ferdinand d’Este, ale splnilo se to) a bude požehnáním pro svou zemi, což se však naplno projeví až po jeho smrti.

Po svatbě bydleli manželé spolu v Brandýse nad Labem a v pozdějších letech oba vzpomínali na dobu strávenou v Brandýse jako na nejšťastnější období svého života. Příjezd urozeného páru postavil tehdy Brandýs do centra pozornosti a i s odstupem času je bez nadsázky označován pro město jako „slavnost století“. Následujícího roku byl Karel spolu se svým dragounským plukem přeložen do haličského města Kolomyje a Zita je celou cestu doprovázela. Od tohoto přesunu letos uplynulo rovných sto let a k bylo uspořádáno mnoho připomínkových událostí, například odhalení pamětní desky v Kostelní Lhotě nebo výstava v Novém Jičíně.

Po pár měsících byl Karel opět přeložen do Vídně a 20. listopadu 1912 se Zitě narodil první syn, arciévoda Otto, který později vešel ve známost jako jeden z velkých Evropanů 20. století – přestože byl jeho rod zbaven vlády, byl celý život politicky aktivní ve prospěch svých národů a v boji s totalitními ideologiemi nacismu a komunismu. V manželství, pevně stmeleném lidsky i křesťansky a opřeném o hlubokou víru, se narodilo celkem osm dětí: Po Ottovi to byli Adelheid, Robert, Felix, Karel Ludvík, Rudolf, Šarlota a nejmladší Alžběta, narozená až po smrti svého otce.

V létě 1914 přišla nečekaná zpráva o zavraždění Františka Ferdinanda d'Este, čímž pro mladý manželský pár skončil relativně klidný život: Nejenže se tím Karel stal následníkem trůnu, ale záhy vypukla světová válka a musel se tak většinu času věnovat svým povinnostem v armádě. Další zvrat nastal 21. listopadu 1916, kdy zemřel František Josef I. – arcivévoda Karel se stal rakouským císařem Karlem I., maďarským králem Karlem IV. a českým králem Karlem III. a Zita jeho císařovnou a královnou. Byla to nezáviděníhodná pozice, protože nastoupli na trůn v nejhorším okamžiku, uprostřed nejzuřivějších bojů 1. světové války, na jejímž vypuknutí se nepodíleli a která se nevyvíjela nejlépe, naplno se už projevoval válečný nedostatek a nespokojenost. Zita, císařovna rakouská a královna uherská a česká, pomáhala svému manželovi během krátkých dvou let jeho vlády v úsilí o mír a sociální spravedlnost.

Přesto se však císařskému páru nedostalo mnoho vděku, zejména němečtí nacionalisté označovali Zitu za špionku Italů či papeže a obviňovali císařský pár například ze slabosti pro Slovany. Karel byl stále připraven zreformovat svou říši, o níž věděl, že ji ohrožuje nacionalismus. Doufal však, že to bude moci uskutečnit v době míru, neboť právě mír byl jeho prioritou. Tuto možnost však již nedostal, neboť vítězné mocnosti rozhodly o osudu střední Evropy tak, že podunajský prostor bede rozdělen na malé národní státy. 11. listopadu 1918 se Karel přes Zitiny protesty vzdal řízení státních záležitostí (aniž by však abdikoval).

Pár měsíců na to byli Karel a Zita vyhnáni ze své země, kterou opustili 24. března 1919. Ve vlaku do Švýcarska Zita vysvětlovala britskému plukovníku Struttovi, který je doprovázel: Má rodina byla vyhoštěna z Francie, Itálie a Portugalska. Sňatkem jsem se stala Rakušankou, a teď mě vyhánějí z Rakouska. Povězte mi, pane plukovníku, do které země patřím teď? Císař se dvakrát pokusil získat zpět trůn alespoň v Maďarsku, kde se zdála být šance, ale snaha ztroskotala na zradě regenta Horthyho. Zita se účastnila druhého pokusu a byla následně spolu s Karlem internována a deportována britskou armádou do vyhnanství na ostrov Madeira. Zůstali téměř bez peněz, protože v době vlády si na rozdíl od dnešních politiků nic neulili na bezpečná konta a nástupnické státy nesplnily svůj slib Dohodovým mocnostem, že budou císařskému páru alespoň vyplácet rentu jako náhradu za ukradený majetek. Na těžké podmínky a nevyhovující ubytování Karel brzy doplatil nachlazením, ze kterého se vyklubal těžký zápal plic, jemuž nakonec 1. dubna 1922 podlehl. Zitě bylo tehdy sotva třicet let, čekala své osmé dítě a stala se vdovou na celých 67 let svého dalšího života.

Vdova bez finančních prostředků se naplno věnovala své rodině. Dokázala v sobě najít sílu, aby se vyrovnala s těžkým osudem a dobře plnila svou úlohu matky a regentky svého syna Otty, jemuž po otci náležel titul císaře a krále. Mám jeden velký politický úkol, a možná jenom ten. Musím své děti vychovat v duchu císaře, aby se z nich stali dobří lidé, kteří se bojí Boha, a především připravovat Ottovu budoucnost. Budoucnost nezná nikdo z nás. Dějiny národů a dynastií – které se neměří trváním lidského života, ale mnohem delšími obdobími – by nám proto měly dodávat důvěru. Ve výchově svých dětí našla Zita nový smysl života. Usadila se s rodinou v Belgii, kde Otto začal studovat na univerzitě v Lovani. 20. listopadu 1930 Otto dosáhl plnoletosti, což pro ně oba znamenalo novou roli (Otto se stal hlavou rodu a jeho matka již nebyla jeho regentkou). Od té chvíle, i když dosud činila některá rozhodnutí, se vždy radila se svým synem. Nadto ho podporovala v jeho úsilí o restauraci monarchie a záchranu Rakouska před Hitlerem. Jedinou relevantní opoziční silou v té době bylo monarchistické hnutí, které nebylo založeno na pouhé nostalgii ani volání po historických právech, ale byla to skutečná alternativa, která chtěla v Rakušanech obnovit vlasteneckou hrdost, jež by je chránila před přáním spojit se s mocnějším sousedem. Zita Ottovi otevřeně radila, protože se vždy zajímala o politiku. Po anšlusu Rakouska dal Hitler volný průběh své protihabsburské nenávisti; na dvě děti císařovny, které žily v Rakousku, byl vydán zatykač a musely složitě uprchnout. Když byla napadena i Belgie, odcestovala Zita s částí rodiny do zámoří a usadila se v Kanadě. Roku 1943 navštívila prezidenta Roosevelta, kterému prezentovala návrh Podunajské federace, která se měla stát po válce hrází Evropy proti imperialismu stalinistického Sovětského svazu.

Po válce se věnovala charitativní činnosti ve prospěch národů bývalého Rakouska-Uherska. Roku 1948 prokázala ještě jednu politickou službu Rakousku, když prostřednictvím manželek amerických senátorů pomohla prosadit, aby Rakousko nebylo vyloučeno z Marshallova plánu na pomoc valkou poničeným zemím. Jak se jí za to Rakousko odvděčilo? Až do roku 1982 jí na základě starých protihabsburských zákonů odmítalo povolit vstup do země. Zadostiučiněním jí mohlo být alespoň to, že roku 1949 byl započat proces blahořečení jejího manžela, císaře Karla.

Roku 1953 se Zita vrátila do Evropy a žila v ústraní, od roku 1960 v benediktinském klášteře v Zizers ve Švýcarsku. Nežila osaměle, naopak přijímala početné návštěvy a cestovala do zahraničí, například při různých náboženských příležitostech, jako byla pouť do Svaté země v roce 1962 a potom na Madeiru v roce 1967 a znovu v roce 1968 na vysvěcení nové hrobky svého manžela.

Na sklonku života se tehdy devadesátileté Zitě splnilo dávné přání a bylo jí opět povoleno vstoupit na rakouské území. Překročila hranici ve Feldkirchu, kde kdysi opouštěla půdu své země, a návrat rakouské císařovny do Vídně 13. listopadu 1982 byl triumfální: na mši svatou na její počest v katedrále sv. Štěpána přišlo více než 20 000 lidí. Bohužel kvůli komunistickému režimu, panujícímu v tehdejším Československu, už nemohla navštívit milovaný Brandýs nad Labem, ačkoli o něm mnohokrát vyprávěla svým dětem a Otto jej později po pádu komunismu několikrát navštívil a připomněl, jak významné místo v životě jeho rodičů to bylo. Místní občané si to také připomínají na každoroční Audienci u císaře Karla I.

Císařovna zemřela pokojně 14. března 1989 a 1. dubna téhož roku byla pohřbena ve Vídni – její slavnostní pohřeb byl krátkým závanem starého světa a připomínkou atmosféry monarchie a dávné slávy císařského města.

Dne 3. října roku 2004 byl dovršen beatifikační proces a Svatý otec Jan Pavel II. prohlásil Služebníka božího Karla I. z Domu Rakouského blahoslaveným. Za zmínku stojí, že pro uctění jeho památky byl stanoven nikoli den jeho úmrtí, jak je obvyklé, ale den jeho sňatku (21. říjen), čímž byl podtržen význam jeho manželství jako něčeho zcela zásadního pro jeho křesťanský život. V roce 2008 pak dala Kongregace pro svatořečení také souhlas se zahájením procesu blahořečení Boží služebnice Zity.

Více informací:

• Karel I.
• Kruh přátel blahoslaveného Karla I.
• Sdružení pro blahořečení císařovny Zity

Článek vyšel také na webu Pro monarchii.