Pro a proti monarchii

Zatímco většina pozornosti českých médií byla minulý týden upřena na (ne)vyjádření důvěry vládě, v rozhlasu proběhl diskusní pořad, reagující na zajímavé zahraniční téma, jež by mohlo lehce uniknout pozornosti.

Rakouští monarchisté nešetří odhodláním

V pořadu Pro a proti, který byl vysílán na stanici Český rozhlas Plus ve středu 7. srpna od 21:10, byla tématem možnost obnovení monarchie, zejména v reakci na vystoupení rakouské Černo-žluté aliance (Schwarz-Gelbe Allianz), která by se letos mohla poprvé zúčastnit parlamentních voleb, propaguje parlamentní monarchii jako moderní alternativu k republice a mezi svými myšlenkami prezentuje také užší spolupráci středoevropských států, které vznikly z bývalého Rakouska-Uherska. Čeští monarchisté tak velké plány zatím nemají, i když se netají tím, že se svými rakouskými koloegy jsou v kontaktu a vzájemně se podporují.

Záznam pořadu si můžete poslechnout na stránkách Českého rozhlasu.

Za české monarchisty byl hostem pořadu Václav Srb, předseda Koruny české, jeho oponentem pak politolog Tomáš Lebeda z Univerzity Palackého v Olomouci. Jako spoludiskutující prostřednictvím telefonních vstupů byli přizváni politik a český šlechtic, vévoda Jaroslav Lobkowicz (jako představitel starého rodu, o němž se někdy mluví v souvislosti s teoretickým založením nové královské dynastie), historik Jiří Rak (specialista na období konce Rakousko-Uherské monarchie) a zahraniční zpravodaj Gregor Martin Papucsek (z Budapešti mluvil o sentimentu Maďarů ve vztahu k bývalé monarchii). Diskusi moderovala Renata Kalenská.

Vyznění debaty bylo velmi zajímavé: Václav Srb jako již mnohokrát předvedl to, v čem skutečně vyniká: Slušně, moudře a zajímavě hájil monarchistické myšlenky přesně tím stylem, který pomáhá ukazovat veřejnosti, že monarchisté nejsou blázni, šašci, recesisté ani do minulosti zahledění snílci, ale lidé vzdělaní, rozumní a inteligentní, kteří vědí, proč říkají to, co říkají. I další hosté se o monarchii vyjadřovali pozitivně: Vévoda Lobkowicz mluvil o přednostech dědičné monarchie z hlediska kontinuity státu a připravování následníka trůnu už od dětství na svou roli; Jiří Rak zase připomněl, jak se od vzniku republiky několikrát přepisovaly a proškrtávaly dějiny, až v nich nezbylo skoro nic, na co by člověk mohl být hrdý, a naopak vyzdvihl současnou pozvolnou rehabilitaci dříve tak očerňovaného rakousko-uherského období našich dějin (například úsilí o obnovu pomníku maršála Radeckého, které sám podporuje jako patron) a přiznal se, že jemu osobně by se obnovení monarchie líbilo. Ale co víc, dokonce i politolog Lebeda, který měl v pořadu plnit roli oponenta, byl sice skeptický k možnosti obnovení monarchie v Českých zemích, ale o konstituční monarchii jako systému se vyjadřoval překvapivě pozitivně. Pro monarchii jako státní zřízení několika současných evropských států měl vlastně jen slova chvály, potvrdil, že monarchie plní v politickém systému těchto států pozitivní roli a v obecné rovině ani nenaznačil, že by snad podle něj monarchie měla být jakkoli horší než republika.

Diskuse tak byla vedena spíše v linii toho, že snahy českých monarchistů nejsou příliš reálné, než že by byly zavrženíhodné či nesmyslné. Ale podívejme se ještě trochu podrobněji na argumenty Tomáše Lebedy, proč podle něj nemá úsilí českých monarchistů šanci na úspěch:

1. Zkušenost ukazuje, že zatím nikde nedošlo k přeměně z demokratické republiky v konstituční monarchii (zatímco případů států, které se k monarchii vrátily od různých autoritářských a nedemokratických republikánských režimů existuje hned několik).
2. Monarchie stojí na kontinuální tradici, a i kdyby tedy byl o obnovení monarchie ve společnosti zájem, stejně by to bylo marné, protože tradici nelze uměle založit.

První argument může při pohledu na poslední století působit pádně, ale v delší časové perspektivě to nemusí znamenat téměř nic. Demokratická republika je v Evropě více méně věcí posledního století, ale vše je jednou poprvé a jak to dobře shrnul lichtenštejnský kníže Hans Adam II.: Pokud se podíváte na historii lidstva z celosvětového pohledu, vidíte, že celou lidskou historií obvykle jako forma vlády dominovaly monarchie a nikoli republiky. Byla samozřejmě období republik, ale ta byla obvykle kratší. Historik se musí samozřejmě zeptat sám sebe, proč tomu tak je. Monarchie dokáží zjevně nabídnout některé výhody, které republiky nabídnout nemohou. Každá doba má představu o definitivnosti svého uspořádání, ale stále znovu se historický vývoj vydává k všeobecnému překvapení jiným směrem, než se očekávalo. Ano, je nepravděpodobné, že budou monarchie budoucnosti vypadat jako to, co jsme tu již měli; ale stejně nepravděpodobné je, že by trend dvacátého století znamenající přechod od monarchií k republikám (demokratickým i nedemokratickým) zůstal určujícím i pro století jednadvacáté.

Kromě toho se nabízí jedna trochu cynická poznámka: Fungující demokratická republika se možná ještě nikdy v monarchii nezměnila, ale můžeme dnešní Českou republiku nebo to, jakým směrem se vyvíjí, skutečně označit za fungující demokratický stát?

Symboly monarchie jsou v našem běžném životě přítomny na tolika místech, že si to často ani neuvědomujeme

Druhý argument může znít závažněji. Ano, jednou z podstatných předností monarchie je skutečně kontinuální tradice, a v tom mají před námi země, kde byla monarchie zachována, opravdu výhodu. Ale stejně jako u prvního argumentu je možné říct, že vše je jednou poprvé a každá tradice někdy vznikla. Známe i případy monarchií, které úspěšně vznikly (či byly obnoveny) v moderní době. Navíc v českých zemích bychom nemuseli zakládat monarchii na zeleném poli; České království má tisíciletou tradici, na kterou by jen stačilo navázat. Sice byla přerušena, ale v mnoha dílčích projevech skrytě žije dál (stačí si jen připomenout úctu ke korunovačním klenotům a pohoršení lidí z jejich zneuctění, nebo to, že lidé si od prezidenta sídlícího na hradě českých králů slibují přesně to, co těžko může nabídnout volený politik) a při bídě současné politiky by lidé mohli docenit hodnotu toho, o co v minulosti přišli.

Rudé vlajky na republikánské demonstraci v Madridu.
Je to vhodný symbol demokracie a respektu vůči názorům lidí?

Trochu slaběji vyzněla část pořadu věnovaná levicovým protestům proti monarchii ve Španělsku. Moderátorka si neodpustila jisté popíchnutí, že protesty proti monarchii popírají její význam coby tmelícího prvku společnosti. Václav Srb zůstal u diplomatického prohlášení, že stále většina španělské společnosti je s monarchií spokojena, ačkoli by se jistě na obranu španělské monarchie dalo říct více. Ukazuje se, že protestující moc nevědí, o čem mluví, ať už jde o pohoršení nad finanční nákladností královského dvora (Španělsko má jedny z nejmenších nákladů na hlavu státu v Evropě a republikánský režim by téměř s jistotou byl dražší) nebo o jejich názory na rozpor monarchie s demokracií. Především ale je monarchie jenom obětním beránkem, který se v současné krizi hodí politikům k odvedení pozornosti od skutečných problémů, tak jako rozviřování nacionalistických vášní v otázce Gibraltaru. Je iluzorní myslet si, že nahrazení monarchie republikou by problémy jakkoli vyřešilo; jen protesty proti stranickému prezidentovi by byly ještě větší než proti nadstranickému králi.

Nový belgický královský pár – my můžeme jen závidět Belgičanům, že i v tak rozpolceném státě proběhla výměna hlavy státu proběhla v atmosféře vděčnosti vůči starému králi, nadšení z nového a všeobecné radosti.

Výchozím bodem pořadu sice byla reakce na rakouské monarchisty a jejich deklarované záměry, shodou okolností se však odehrálo během posledního měsíce několik dalších událostí, které mohly vzbudit zájem o monarchii: Narodil se třetí následník britského trůnu princ George z Cambridge a v Belgii proběhlo střídání na trůnu, kdy krále Alberta II. nahradil král Filip. V kombinaci se staršími událostmi jako změna na trůnu v Nizozemském království nebo pozoruhodně pro-monarchistické výsledky průzkumu veřejného mínění v Srbsku není divu, že Český rozhlas nebyl jediný, který zareagoval, a v různých médiích jsme se v posledních týdnech mohli setkat s články a pořady, vyznívajícími pro monarchii příznivě. Nejedná se jenom o přímé komentáře zmíněných událostí, jako článek Máme co závidět o britském princi na Neviditelném psu nebo reportáž o novém belgickém králi na ČRo Plus (32.-40. minuta záznamu), ale například v Lidových novinách vyšel článek Jak by mohla vypadat české monarchie, časopis Reflex věnoval tématu celé jedno číslo (s články jako Tisíc let jsme měli panovníka. Tak proč se k němu nevrátit? nebo Zrušil bych prezidenta, král by byl lepší a dokonce anketou, ve které se měli lidé vyjádřit, kdo by se měl stát českým králem a na předních místech se překvapivě umístili představitelé habsburského rodu), v rozhovoru Poslední dva císařové byli fajn výhody monarchie vyzdvihl Roman Joch z Občanského institutu a ze zcela odlišného názorového pólu lze monarchisticky vyznívající článek Jaká bude příští ústava? nalézt i na tak nečekaném místě, jako je levicový Deník Referendum.

Je to jen náhoda?

Publikováno také na webu Pro monarchii